Je překvapující, jak se po více než čtyřiceti letech v promo materiálech opakuje, že Praying Mantis byli součástí Nové vlny britského heavy metalu, což je jedna z největších mýlek v dějinách rockové hudby. Hrál u nich dlouhá léta kytarista Dennis Stratton, který natočil první album Iron Maiden, ale ani on nikdy žádný metalista nebyl. Že se do sestavy v roce 1990 připletl Paul Di`Anno a o šest let později i Clive Burr byl spíše omyl, který neměl na hudbu kapely prakticky žádný vliv. Praying Mantis byli součástí Nové vlny britského heavy metalu pouze proto, že debutovou desku „Time Tells No Lies“ vydali v roce 1981. Tím veškerá souvislost s hnutím kolem Iron Maiden, Saxon, Diamond Head či Def Leppard končí. Kapela byla vždycky jakýsi hybrid pomp rocku a AOR, což se však ve Velké Británii na začátku osmdesátých let příliš nenosilo.
Možná proto první část kariéry trvala krátce a Praying Mantis se rozjeli až v devadesátých letech, kdy celosvětová situace na hudebním trhu byla ještě mnohem horší. Praying Mantis to vydrželi a po roce 2000 se k nim štěstěna začala obracet čelem. Nikdy se nestali světovou hvězdou nebo ikonou stylu, ale už léta jsou kapelou, na kterou je spoleh. S každou deskou - a platí to i pro „Defiance“ - víte, co vás čeká a na tom nic nezmění ani temnější obal, jakým novinka disponuje. A fakt, že desku vydává znovu italská firma Frontiers Music je známkou toho, že se u kapely na jej zakuklenosti nezměnilo vůbec nic. Proto je na fanouškovi, jak k desce přistoupí, protože špatná není, jen skutečnost, že budete poslouchat další variaci na známá témata, nemusí uspokojit každého.
Chcete ohromná kytarová sóla, jakými byly opatřené největší hity osmdesátých let, chcete rozsáhlé rejstříky kláves a silný zpěv? Pak jste na správné adrese, Praying Mantis tohle všechno nabízí. Jenže k tomu přidávají kopu klasických klišé melodického hard rocku a co se týče novinky, tak i postupy, které člověk dokáže krásně předvídat. Jenže je tohle kapele možné vyčítat, když je nad slunce jasné, že každá deska bude zaručovat příjemný poslech? Nebude svádět k detailnějšímu prozkoumávání, protože nenajdete v hloubce o nic víc zajímavého, než je na povrchu, ale jako kulisa může „Defiance“ fungovat znamenitě. Když kapela před vydáním alba tvrdila, že novinka zachycuje podstatu jejich kariéry, čímž má trochu bilanční charakter, nemohla být blíže pravdě. Pokud Praying Mantis máte rádi, nemůžete ani tentokrát udělat krok vedle.
Kapela hned na úvod ve „From The Start“ nasadí dramatičtější tvář, ale brzy tvrdší skořápku sama rozloupne a začne malovat důvěrně známé obrysy klenutých melodií, tolik charakteristických pro její tvorbu. Nechybí ani střípky hitovostí, která něco dluží Journey, Survivor či Asia, ale Praying Mantis mají za léta činnosti vlastní tvář. Proto je možná trochu nepochopitelné zařazení coververze „I Surrender“ od Rainbow, ale její podání je natolik přesvědčivé, že ani tento zdánlivě nelogický tah nebudete mít kapele za zlé. Deska nabídne i pár momentů, které album rozzáří, ať už jsou to hitové „One Heart“ (sólo na akustickou kytaru je odzbrojující), titulní „Defiance“ (dramatické pnutí je ku prospěchu věci), „Give It Up“ nebo vypjatá balada „Forever In My Heart“, v nichž se ukáže fakt, že po pěti dekádách od založení kompoziční studnice ještě zcela nevyschla.
„Defiance“ je sympatická deska, jedna z lepších, co kapela vydala. Lehce dokáže překonat předchůdce, ať už je to „Katharsis“, „Gravity“ či „Legacy“, přičemž o poslední jmenované se soudilo, že je stropem, jehož jsou Praying Mantis v pozdní fázi kariéry schopni docílit. Možná, že s „Defiance“ chytli druhý dech.
|
