Už jen zjištění, že za projektem Amerikan Kaos stojí jeden z největších kytaristů thrashmetalového ranku Jeff Waters, který se kvůli němu nerozpakoval uložit k ledu Annihilator, je velmi překvapivé. O podobných úmyslech Waters hovořil už delší dobu, čím dál více zvažoval útěk z thrash metalového hájemství, které mu poskytovalo stále menší uspokojení. Bylo to znát i z desek Annihilator, alba z pozdní doby nemohla navázat na klasiky „Alice In Hell“, „Never Neverland“ či „Set The World On Fire“, ale ani na dobré desky ze začátku milénia. Problém byl v tom, že stylový píseček byl pro Annihilator příliš malý a za každý výlet jinam byl Waters vždy potrestán nevolí fanoušků a také tím, že kapelník na sebe vzal roli vůdce kapely a udělal z ní v podstatě one man band. A zpíval, což se ukázalo jako jedno z nejhorších rozhodnutí jeho kariéry…
Že Amerikan Kaos bude projekt, který se bude obracet do osmdesátých let, bylo předem všeobecně známo. Že se bude jednat stylově o hard rock a glam metal, je obrovské překvapení kanadského mazáka, který musel počítat, že s deskou může u fanoušků těžce narazit. Má výhodu v tom, že ač je neomezeným vládce Annihilator, představuje projekt pod jiným názvem, protože v rámci jeho letité kapely by to neprošlo. Má výhodu v tom, že se nepasoval do role zpěváka, tento post obsadil Chandler Mogel, jenž o svých kvalitách přesvědčil po boku bývalého kytaristy Mercyful Fate Michaela Dennera v Denner`s Infermo. A má výhodu i v tom, že na pozici bubeníka získal světoběžníka Briana Tichyho, jenž je pro působení ve Whitesnake, u Ozzyho Osbournea nebo Lynch Mob stylovou legendou.
Jaká je Watersova poklona stylu, který jako mladý z hloubi srdce nenáviděl? Z hlediska žánrového v podstatě dokonalá, trojice má hudbu osmdesátkového hard rocku a glam metalu pod kůží a ví, jak se tehdy hrálo. Otazník může viset nad skladbami. Je nad slunce jasnější, že dnes lze natáčet jen různé variace na staré téma a nic nového se v žánru objevit nedá. Waters a jeho spoluhráči na to šli chytře, podařilo se jim vytvořit kompozice, které se nechytí na první dobrou, ale nechávají prostor pro bližší zkoumání. A lepší momenty se po opakovaném poslechu objevují. Funguje to asi tak, že napoprvé „Armageddon Boogie“ odmáváte jako desku, kterých v osmdesátých letech vycházely tuny. V hlavě však zůstane minimálně otravná titulní věc a balada „Wait For Me (In Heaven)“…
Poslech druhý odkrývá zajímavá místa. Mezi ně se zařadí úvodní „My Little Devil“, ve které Waters překvapuje obrovskou uvolněností, jíž desku i uzavírá v neméně skvělé „Let It Go“. Ta má v sobě provoněnou letní atmosféru slunné Kalifornie, kdy Sunset Strip žil v rytmu 24/7 nepřetržitými večírky. Jako další velmi dobré položky začnou vystupovat „Our Love Song“, „Make Believe“ a „Roll On Down The Highway“, které si brzy začínáte zpívat spolu s Mogelem. Člověk vezme na milost i tři slabší položky „The Pasadena Four“, „Nobody“ (zde je třeba vyzvednout skvělou Watersovu kytaru) a „Pull The Wool“, které jsou až příliš okatou poctou Van Halen a jejich původnímu párty období s Davidem Lee Rothem. I ony dotváří atmosféru alba, které sice vyvolává duchy minulosti, ale dělá to velmi obratně a posluchačsky zábavně.
Startovní pozice je pro Amerikan Kaos a jejich zamýšlenou trilogii nastavena dobře. Záleží, jak ji trojice uchopí, protože v retro stylu má velký prostor pro realizaci. „Armageddon Boogie“ je malá, zábavná deska, která, když se vám dostane pod kůži (není to tak těžké), se poslouchá skutečně dobře, čímž lépe vstřebáte šok, co že to Jeff Waters teď hraje…
|
