P.O.D. léta působili jako naprosto vyprázdněný pojem, který sice poukazoval na to, že začátkem tisíciletí byli jednou z nejviditelnějších kapel nu-metalové vlny, ale aktivity směrem ke komerčním aktivitám v dalších letech jim zlomily vaz. Poté, co kapela zažila obrovský úspěch s albem „Satellite“, který hnal kupředu singl „Youth Of The Nation“, na další nahrávce „Payable On Death“ ztratila nit a experimenty s alternativním rockem a reggae měly za důsledek, že kredit souboru začal velmi rychle klesat. Fakt, že zdání posledních hřebíčků do rakve v podobě nevydařených alba „The Awakening“ a „Circles“, mohlo být logickým vyústěním dlouhotrvající nepodařené části kariéry, byl nasnadě. Leč nestalo se a to je docela dobře, protože P.O.D. po letech konečně přišli na to, co jim slušelo nejlépe.
Loni si kapela připomněla dvacet let od vydání „Satellite“, a možná to byl okamžik, který předznamenal její budoucí osud. V té době začínala tvořit album „Veritas“, první bez původního bubeníka, který kapelu opustil takřka po třiceti letech. Jeho odchod jako kdyby kapele připomněl, že nic netrvá věčně a napnutí všech sil v pokusu o návrat do starých pozic bylo zcela logické. „Veritas je jedno z nejlepších alb, které kapela udělala,“ řekl v rozhovoru pro magazín Loudwire frontman Sonny Sandoval a vypadalo to jako klasické promo vychloubání. Jenže měl pravdu. Je nutné konstatovat, že dobrá polovina alb kapely v podstatě za moc nestojí, ale kromě „Satellite“ jsou zde také desky „The Fundament Elements Of Southtown“, „Murdered Love“ a „When Angels & Serpents Dance“ a jim se „Veritas“ vyrovná.
P.O.D. promo kampaň k desce částečně postavili na hostování Randyho Blythea z Lamb Of God, Tatiany Shmayluk z Jinjer a výrazné osobnosti post-hardcorové scény Coveho Rebera, ovšem nic takového nebylo zapotřebí. Blythe dal všanc svůj buldočí drajv do služeb úvodní „Drop“ a Tatiana Shmayluk přidala trochu éterična do „Afraid To Die“, ale ani jedna ze skladeb není tím nejlepším, co na „Veritas“ najdete. Možná obě nabízí hitové tendence, ale ty má zajímavější „Breaking“, v níž Sandoval štěká jedovatý text do rap metalového podkladu, aby dal průchod melodiím skrze hrdlo v natlakovaném refrénu. Tryskají z něho emoce, které podporuje i melodická kytarová vyhrávka a vyklidněná pasáž v závěsu. Když si „Breaking“ spojíte ještě s následující náladovkou „Lay Me Down (Roo`s Song)“, což je skoro postapokalyptická kompozice na vlnách space rocku, máte před sebou vrchol alba v plné parádě.
K těmto věcem lze zařadit zuřivou „I Got That“, která se vrací až někam k počátkům nu-metalového hnutí, kdy styl vyrostl z punkových kořenů jako protipól vůči trendovému neopunku. K vrcholům desky patří i finále, ostrá rap metalovka „We Are One (Our Struggle), ve které kytary připomenout hit „Youth Of The Nation“, a závěrečná „Feeling Strange“, což je věc z mnohem náladovější strany spektra. Kvalita těchto skladeb dokáže vyvážit slabší položky, které se zde rovněž vyskytují a léta jsou nešvarem, který zapleveluje alba P.O.D. a který kapelu stáhl postupem času dolů. To se děje ve chvíli, kdy kapela sáhne k unylým refrénům, které reprezentují „Dead Right“ a „Lies Will Tell Ourselves“. Zde se naštěstí vyskytují v menšině.
P.O.D. ukázali, že jsou znovu životaschopnou kapelu. Přelomovou desku nenatočili, k dílu geniálnímu mají rovněž daleko, ale dokázali zvrátit nepříznivý osud a vydat album, které konečně odvrací krizi, jež trvá už dlouho. Je otázka, jak dlouho bude takový stav trvat, protože s trpělivostí fanoušků si kapela zahrávala až moc dlouho.
|
