A tak jsou tu další úplně obyčejné příběhy úplně obyčejné kapely, která si věci dělá po svém, bez ohledu na zeměpisnou šířku, počasí, politickou situaci či jakékoliv hudební trendy a vlivy. Po téměř čtvrtstoletí (a budeme-li počítat éru pod značkou Dark, tak je možné přihodit další dekádu) na scéně není pochyb o tom, že Dark Gamballe si s jinou kapelou nespletete, zároveň ale máte jistotu, že nikdy nemůžete dopředu tušit, kam vás vyškovská družina na další desce (potažmo v další skladbě) zavede.
Při vědomí, jak vysoko si sáhli Dark Gamballe před třemi lety s albem „Romance panenky a kladiva“, je tvorba dalšího alba bezesporu totální výzvou. Dark Gamballe mají tři ohromné výhody. Lyrickou nenapodobitelnost frontmana Deseda. Silné autorské zázemí, díky němuž není problém, aby v momentě, kdy basista Tom, coby statisticky nejvýznamnější tvůrčí síla minulé desky, nemá touhu se do procesu aktuální desky zapojit, jej plně zastoupila dvojice Spajsi a Deady, a na výrazu kapely se nic zásadního nezmění. Široké pole působnosti, které dostatečně podporuje barevnost muziky, a přitom umožňuje zachovat kapele vlastní tvář. I proto je aktuální větší využití elektroniky svým způsobem krokem vpřed i vzad – nejde o prvek, jemuž by se v minulosti Dark Gamballe vyhýbali, přesto může představovat určitou dělicí čáru, díky níž si řeknete, že rodina alb kapely nezapře příbuzenskou linii, ale na nějaká příliš podobná dvojčata se nehraje.
Monolit, který zůstává, to jsou syrové emoce ve spojení mrazivé muziky a neotřelých textů, jež nenápadně burcují, nevtíravě nutí k zamyšlení a vykreslují zcela všední věci zcela nevšedním způsobem. Je fascinující, kolik obyčejně hlubokých příběhů se kolem nás odehrává, a jak pozorovatelský talent a obratnost v zaplétání slov frontmana Deseda dokáže snadno vystihnout jejich podstatu. Pak není divu, že každá z devíti autorských skladeb má obrovský potenciál zůstat na velmi dlouho ve skladišti paměti - za dominantní považuji mrazivou „Nikdy“ s totálně vyhroceným závěrem, hrubý „Obyčejný příběh“ s ohromně sympatickým optimistickým plamínkem („Někdy se zdá být peklo na zemi, ale jsou to jen obyčejné příběhy…“), a studeně ukřičenou důraznou skákačku „Třetí dech“. Do hlavy se nekompromisně zařízne i výpůjčka „Pal vocuď“, která trochu staví na hlavu teorii o tom, že by když už sáhnout po cizí skladbě, je třeba do ní otisknout vlastní já, a nikoliv jen slepě přehrát originál. Dark Gamballe do přímočaré pecky od Jasné páky vložily svého já tolik, že najít něco z původního vzoru je docela sisyfovská záležitost, přitom však chvění a napětí vlastních skladeb tahle verze úplně nedosahuje.
„Studnice nápadů žánrových rozervanců a dávných vyděděnců scény zdaleka nevysychá, naopak je stále po okraj plná živé vody…. Album má – stejně jako muž na obalu - několik tváří, a jeden nikdy neví, kterou z nich zrovna ukáže.“ Tolik krátký výňatek z popisu alba, vypůjčeného ze stránek Dark Gamballe. Vypůjčeného hlavně proto, že je naprosto přesný. S novým bubeníkem, se všemi členy kapely u mikrofonu, se stále čerstvými nápady a nezaměnitelnou atmosférou Dark Gamballe znovu potvrzují svoji jedinečnost a vytrvale parádní formu.
|
