Kdo je dnes Varg Vikernes? Kam se osobnostně posunul od začátku devadesátých let, kdy vstoupil na norskou metalovou pidiscénu, ale brzy se stal nechvalně proslulým psancem po celé zemi a veřejným nepřítelem číslo jedna? Fakt, že kdysi vypaloval kostely a zavraždil předáka Mayhem Euronyma, už prakticky žádnou váhu nemá. „Zabil jsem toho chlapa a udělal jsem dobře. Odseděl jsem si to a to je celé,“ lakonicky odpovídal Varg v době, kdy vyšel z vězení, v němž strávil patnáct let. Burzum tehdy nezemřeli, ve vězení sice živořili na elektronickém základu, neboť Vikernesovi byl povolen jen malý syntezátor, na němž vytvořil desky „Dauði Baldrs“ a „Hliðskjálf“, ale jejich konec nastal v roce 2013, kdy po podivné ambientní desce „The Ways Of Yore“ Varg oznámil, že hudba je pro něho pasé a chce se věnovat jiným věcem. Následné zatčení za přechovávání zbraní a velkého množství munice by tomu mohlo nasvědčovat.
Jenže Varg, který má v občance jméno Louis Cachet podle své manželky, s níž ve Francii vychovává osm dětí, je známý také jako sedmilhář, Baron Prášil black metalu. O tom svědčily zkazky z vězení, v němž se ze satanisty (byl jím vůbec?) překabátil na neonacistu (věří tomu snad?), a vypovídá o tom také skutečnost, že Burzum neskončili a Vargovi poskytují nutný zdroj na živobytí a také pokrytí dluhu, který kvůli žhářským choutkám ze začátku devadesátých let má vůči Norsku. Fanoušek by toho litovat nemusel, ačkoliv každý Vargův výtvor je sázka do loterie po stránce žánrové i kvalitativní. Jisté je, že ultralegendární díla „Hvis lyset tar oss“, Det som engang var“ nebo „Filizofem“ překonat nemůže, ale novější (postvězeňské) nahrávky "Belus“ nebo „Fallen“ marné nebyly. Opětovný příklon k ambientu a k albům tvořeným za mřížemi byl přivítán o mnoho méně, ovšem alespoň v případě minulého „Thulêan Mysteries“ šlo sice o dílo veskrze jednoduché až primitivní, ale silně atmosférické.
Jak to vypadá, v souvislosti s tím, co se u Varga děje nyní, byla „Thulêan Mysteries“ základem pro novou etapu Burzum. Ta nevolí tak striktně ambientní ráz, mnohem více než vězeňská alba připomíná blackmetalovou minulost, ale znovu (alespoň částečně) funguje jako soundtrack k Vargově deskové hře Myfarog. Částečně doprovází i jeho vlastní publikaci o začátcích norského black metalu. A kdo jiný o něm může vyprávět, než člověk, který to všechno zažil a byl hlavním aktérem dění. Možná proto „The Land Of Thulé“ stojí rozkročena mezi oběma světy, metalovým (zde má navrch) a klidnějším, v němž se střídají Vargovy ambientní choutky s jakýmsi temným folkem. Řečeno na rovinu, „The Land Of Thulé“ má největší šanci, že jej staří fanoušci vezmou na milost ze všech Vargových děl za posledních dvanáct let.
Fanoušci, kteří si pamatují devadesátá léta a vědí, jaká alba Vikernes točil, se zatetelí blahem ve chvíli, kdy se znovu zachrastí pekelným řetězem v „The Hidden Name“, protože to je jasný návrat do roku 1993 k albu „Filozofem“. Varg sice už nepoužívá tehdejší hrdelní krákor, ale jedovaté šeptání a chrčení má také neopakovatelnou atmosféru, protože hned víte, že přesně takové Burzum chcete poslouchat. Skladba je sice spíše osamocená, i když „The Magic Of The Grave“, která album otevře v trochu smířlivějším duchu, má také ihned rozpoznatelné prvky a jasnou burzumovskou atmosféru. Ta nechybí ani v „The Call Of The Kraken“, kde však na ploše více než deseti minut začne převládat spíše pocit nudy, protože Varg celou skladbu táhne v uzoufání pomalém tempu. Proto přijde vhod pročištění soundu v závěrečné náladovce „Beyond The Gate“, ve které následně Varg vokálně chvilkami zapátrá v dávné minulosti, a díky tomu lze s přivřením obou očí konstatovat, že „konec dobrý, všechno dobré“. Ale je tomu tak?
Deska není nijak propracovaná, ale něco jiného než odfláknutou práci člověk ani od Varga nečeká. Zvuk je typicky burzumovský (čili žádná sláva), ale skrze nostalgii dokáže vykřesat solidní atmosféru. Zamrzí provedení obalu, staré logo je znovu nahrazeno obyčejným fontem (navíc se zcela zbytečným dovětkem „New“), které zcela ničí původní působivou kresbu. Ale s takovými detaily si Varg hlavu už neláme.
|
