Móda psychedelického rocku se ukázala být velice pomíjivou. I když v roce 1968 hnutí hippies stále provokovalo Ameriku a noviny se hemžily titulky o krádeži dětských duší podivnou sektou ze San Franciska, kouzlo léta lásky roku 1967 bylo pryč. Doba pádila kupředu šílenou rychlostí a to, co bylo moderní ještě před pár měsíci, působilo zastaralým dojmem. Stejně rychle jako The Beatles opustili Seržanta Pepře a The Rolling Stones „Their Satanic Majesties Request“, tak i Cream takřka hned po vydání „Disraeli Gears“ odvrhli psychedelický sound, protože věděli, že to byla záležitost na jednu sezonu a v další už by s ním mohli tvrdě narazit. Deska měla úspěch, neporovnatelně větší než debut „Fresh Cream“, ale kapela ji kromě hitové „Sunshine Of Your Love“ nijak zvlášť nepropagovala a koncerty, které byly hojně navštěvované, pojímala jako jam session ve stylu bluesových erupcí, které se na nich střetávaly s hardrockovou razancí.
Možná proto v rámci všeobecného zmatku a bujného rozvoje scény (jaký rozdíl oproti dnešnímu stavu…) šla tvorba nového alba trochu ztuha. Kapela stála na místě a nevěděla, jakým směrem se hnout. Byla jednou z nejviditelnějších na poli psychedelického rocku, který jim pomohl k průlomu v Americe, ale zároveň muzikanti věděli, že hudba, kterou předvedli na „Disraeli Gears“ není tím, co by je dokázalo spojit s kořeny, s tím, jakou kapelou Cream byli. Bylo jasné, že psychedelický rock byl pouze experiment jedné dcesky a že s další tvorbou je třeba vykročit jiným směrem. Cream mohli zařadit zpátečku a vrátit se k debutu „Fresh Cream“, což by pro ně mohlo znamenat vítaný návrat ke kořenům, ale zároveň by to popřelo jejich pověst průkopníků a jakýchsi věrozvěstů nových rockových cest. Staří fanoušci je chtěli slyšet v bluesové poloze, už jen díky kytarové hře Erica Claptona, která v tomto stylu dostávala velké množství prostoru, fanoušci noví chtěli další vzrušující a neprobádanou cestu. Bylo to složité rozhodování, které si vyžádalo nějakou dobu, ale nakonec z této šlamastyky Cream vybruslili nejlepším možným způsobem.
Vydavatelská firma Atco Records už delší dobu požadovala živou nahrávku, která by zachytila sílu, jež měly koncerty, na což kapela kývla, ovšem s tím, že živý záznam dvou koncertů ve sanfranciské hale Filmore West bude součástí velkého projektu, zahrnujícího i studiové album. Na rozdíl od bluesově pojaté živé desky mělo ukázat cestu vpřed. Deska měla kapelu vyvést z bludného psychedelického kruhu a nasměřovat ji mezi univerzální rockové spolky, mezi největší kapely světa, kterým je jakákoliv přihrádka příliš těsná. Přestože natáčení, které se odehrávalo v průběhu únavného koncertního kolotoče, kapela skoro nepřežila, výsledek, jenž předložila o prázdninách 1968, byl natolik přesvědčivý, že lze bez uzardění hovořit o tom nejlepším, co takhle trojice vytvořila.
Od úvodní hitovky „White Roam“, která zaujme silným melodickým akcentem a progrockovým naturelem, je jasná úroveň, jíž Cream deskou dosahují, skladba je velkým rockovým hitem, který se neschovává za bluesové ani psychedelické berličky, ale nabízí vytříbený kompoziční styl, srozumitelný i pro masové publikum. Největší hit alba (společně se „Sunshine Of Your Love“ nejznámější věc od Cream) ale představuje pouze jednu z tváří desky. Ta je natolik rozmanitá, že dokáže využít starou bluesovou coververzi „Sitting On The Top Of The World“ z roku 1930 od Mississippi Sheiks nebo mladší předělávku „Born Under A Bad Sign“ od Alberta Kinga, jako zástupce bluesové složky alba. Ta se střetává s hard rockovými momenty „Politician“, „Those Were The Days“ či „Passing The Time“. Písničkářsky založenou tvář zastupují svižná „Deserted Cities Of The Heart“, dramatická „Pressed Rat And Warthog“ a poněkud zhýralá „As You Said“, jediná slabší položka, kterou kapela na desku umístila jen v rámci výplně místa.
Živá část desky má docela jiný naturel. Nehraje se na žádnou schovávanou za produkční vychytávky doby, ale na pořádně burácivý blues rock, který přesně ukazuje, o čem koncerty Cream byli. Ačkoliv je kapela odehrála v rámci propagace alba „Disraeli Gears“, sází se na dvě věci z debutu, „Spoonful“ a „Toad“, obě v notně prodloužených verzích, které trojici svedli do nevázaného jam session. Přesvědčivě působí i energicky zahraná „Crossroads“ od Roberta Johnsona a autorská věc Jacka Bruce „Traintime“, která výtečně zapadne mezi bluesové laděné coververze náladou, jíž umocňuje použití foukací harmoniky. Živá část „Wheels Of Fire“ působí velmi energickým, avšak nevázaným dojmem a je jasnou výpovědí začátku roku 1968. To už se dny Cream začaly sčítat.
Že Jack Bruce a bubeník Ginger Baker nejsou nejlepšími kamarády, se vědělo dávno. Jak byla kapela nucena být neustále na cestách, kde se život členů stal ještě neuspořádanější, problémy gradovaly. Hádky byly čím dál častější a postupně se do nich zapojoval i dosud rezervovaný Eric Clapton. „Cestování může kapelu zabít. Je to velice depresivní a únavné,“ řekl v květnu 1968 Bruce a dobře věděl, že udeřil kladívkem na hlavičku. V červenci téhož roku, v době, kdy „Wheels Of Fire“ vycházela, kapela vydala prohlášení, že odehraje už jen rozlučkové americké turné plus dva londýnské koncerty a nastane konec. Velice předčasný a na vrcholu sil…
|
