Že se Jack Bruce s Gingerem Bakerem zrovna nemusí, byla známá věc. Už v době, kdy spolu hráli u Grahama Bonda, si dělali naschvály hraničící s nevraživostí, jednou došlo i na výhrůžky pobodáním a nezdálo se, že by postupem let zmoudřeli. Oba byli muzikanti od pána Boha a že své půtky dokázali překlenout ve prospěch Cream, jim budiž připsáno ke cti. Jak se kapela stávala slavnější, dlouhodobá nenávist znovu začala vystrkovat růžky. Eric Clapton, původně zastávající roli mírotvorce, začínal rezignovat a leckdy zbytečně vyhrocené spory Bruce a Bakera jej začínaly unavovat. Poté, co jej v časopise Rolling Stone nazvali mistrem bluesových klišé, měl toho dost i on. Díval se jiným směrem a blues rock se pro něho začal stávat přežitou věcí. Učarovala mu tvorba Boba Dylana a jeho specifická přitažlivost folkové kompozice. Když došlo na koncert, při kterém Clapton přestal hrát a Baker s Brucem pokračovali dál v dětinském hudebním souboji, aniž by si toho všimli, dospěl kytarista k názoru, že je to toho akorát dost.
Rozpad byl u Cream okamžitě tématem číslo jedna, Clapton trval na tom, že nebude dělat křoví dvěma narcisům, protože koncert od koncertu se začínal domluvený setlist čím dál více porušovat a Bruce s Bakerem se snažili uzmout pozornost diváctva pro sebe. Ještě než vyšla deska „Wheels Of Fire“ o rozpadu se mluvilo jako o zcela reálné věci. Kapela svolila, že odjede jedno rozlučkové turné a vydá ještě jednu desku. Byla to věc nadmíru těžká, protože ji symbolizoval neudržitelný vztah Bakera s Brucem a neskonalá touha Claptona po tom, aby všechno skončilo. Hudební novináři si začínali všímat skutečnosti, že Cream se jako koncertní kapela každým okamžikem zhoršují. Jestliže v letech 1966 a 1967 představovali energicky našlapané bluesrockové těleso, během léta 1968 se z nich stal spolek, který koncerty využívá k podivné jam session, v níž si každý muzikant hraje na vlastním písečku. Bylo třeba tu ostudu ukončit.
Kariéra Cream měla vyvrcholit dvěma vyprodanými koncerty v Royal Albert Hall v Londýně 25. a 26. listopadu 1968, ovšem znovu se jednalo o velmi rozkolísané představení a ze záměru, že se z těchto vystoupení vytvoří základ pro porozpadovou desku, nazvanou příhodně „Goodbye“, sešlo. Album už bylo v edičním plánu a proto producent Felix Pappalardi rozhodl o využití záznamů z losangeleského Fora, pocházejících z října 1968. Byl to velmi dobrý krok, Cream se zde prezentovali v někdejší síle, což je pro album „Goodbye“ určující. Výtečná devítiminutová verze staré klasiky Skipa Jamese „I`m So Glad“ jako kdyby rozehnala všechny pochybnosti o tom, že kredit Cream jako koncertní kapely klesá, a symbióza hlasů Jacka Bruce a Erica Claptona ukazuje, proč je kapela považována za výjimečnou i více než pětapadesát let od rozpadu.
Ve velmi dobrém rozpoložení se kapela představuje v burácivé „Politicans“, která nedává tolik prostoru pro soukromé ambice jako „I`s So Glad“, ale spolu se strohou „Sitting On Top Of The World“ demonstruje pravou sílu Cream. Je zarážející, že živý záznam tvoří dvě třetiny stopáže desky, což projekt „Goodbye“ degraduje na zlatokopský projekt, který měl na pohřbívaném jméně vydělat ještě nějakou libru navíc. Tři studiové skladby vykazují takové množství potenciálu, že při troše dobré vůle by „Goodbye“ mohla být celostudiová nahrávka a možná by Cream mohli mít na to pokračovat v nahrávání dalších alb. Velice důležitá je účast kytaristy Tbe Beatles George Harrisona (skrytého pod pseudonymem L`Angelo Misterioso), který se s Claptonem podepsal pod výtečnou „Badge“, jež by mohla být ozdobou jakéhokoliv z minulých alb. Kabaretní „Doing that Scrapyard Thing“ přinese o něco méně nadšení, protože odkazuje spíše na psychedelickou éru alba „Disraeli Gears“, závěrečná, dramatická „What A Bringdown“ je znovu mistrovským kouskem, který podruhé na albu ukazuje, že rozpadu Cream je nutné litovat.
Leč rozpad byl nevyhnutelný a došlo k němu na konci roku 1968, více než měsíc před vydáním alba. To bylo zklamání, ne kvůli materiálu, který deska obsahovala, ale proto, že nedošlo na realizaci ohlašovaného dvojalba, které by představilo model jedné živé a jedné studiové desky. Vše je vměstnáno do prostoru jedné desky, což nahrává domněnce, že jde o odfláknutou věc, o splnění smluvních podmínek. Forma, jakou byla kapela k realizaci alba donucena, je zarážející. Podle legendy si rozhádanou trojici nechal zavolat šéf vydavatelské firmy, řekl, že známý britský hudební novinář Jerry Wexler umírá na rakovinu a že by ještě chtěl slyšet jedno nové album Cream. Kapela k natáčení svolila a když výsledek odevzdala, dozvěděla se, že Wexlerovi se udělalo lépe a neumírá.
Konec to odvrátit nemohlo a proto jsou Cream už pouze encyklopecikým pojmem. Vliv, který měli na hudební scénu přetrvává dosud. Nejde vymazat, i když Clapton v dalších letech svůj talent skoro utopil v chlastu a drogách a Bruce s Bakerem se nikdy zcela neusmířili. Reaktivovaní Cream vystoupili v roce 2005 na sérii londýnských a newyorských koncertů, ale o pravý reunion nikdy nešlo. Už k němu nedojde, jediným žijícím pamětníkem starých časů je devětasedmdesátiletý Eric Clapton. Pro Jacka Bruce si smrtka přišla v roce 2014 a pro jeho věčného soka Gingera Bakera o pět let později. Ovšem jejich tvorba a vliv je přežily…
|
