Už to vypadalo, že se Six Feet Under zavrtávají do čím dál větší bažiny a na pomyslné dno ne a ne narazit. Na desce „Nightmare Of The Decomposed“ se jim to po letech útrap povedlo a album dostalo kapelu do stavu, kdy jí tak slabý materiál definitivně zlomí vaz nebo se odrazí ode dna a začne vydávat alba, která budou mít alespoň nějakou úroveň. Řada fanoušků se ke kapele otočila zády a poukazuje na nulový progres materiálu, jeho vysokou opotřebovanost a v neposlední řadě na čím dál horší vokální projev Chrise Barnese. V době, kdy zpíval v Cannibal Corpse, platil za velice osobitého zpěváka, jehož nelidsky hluboký projev krásně dokresloval tehdejší tvorbu, ovšem postupně Barnes přišel o svou expresivitu, bez jakéhokoliv náznaku sebereflexe se pokaždé pokouší vstoupit do stejné řeky a ono je to pořád méně přesvědčivé.
Když kapela před devětadvaceti lety vydala debut „Haunted“, bylo všechno v naprostém pořádku. Barnes měl k dispozici hvězdnou sestavu a čekalo se, že bývalé spoluhráče z Cannibal Corpse smete, což se nestalo. Kdy se věci začaly kazit? První náznaky toho, že Six Feet Under nebudou takový zázrak, se ukázaly na desce „True Carnage“, ale tehdy to ještě šlo krásně. Nejpozději na albu „Crypt Of The Devil“ bylo jasné, že je zle a že Six Feet Under jsou jen obyčejný kafemlýnek, který recykluje staré nápady s rezignací na někdejší zapamatovatelné melodie. A stále tu byl neobytný Barnes, který podával čím dál horší výkony, což dostoupilo vrcholu na „Nightmare Of The Decomposed“, nejhorší a nejodbytější desce Six Feet Under. Skutečnost, že kapela horší desku natočit nemohla, svědčí o jediném. Že dosáhla dna, od kterého je třeba se odrazit.
„Killing For Revenge“ je lepší, ale na žádné vyskakování není. Je typickým albem pozdní éry kapely, v níž se zapomíná na death n`roll a kompoziční styl se vrací k old schoolovému pojetí, o čemž nejvíce svědčí nejostřejší „Judgement Day“, „Ascension“ nebo „Know-Nothing Ingrate“ (zde jako osvěžení působí zajímavé kytarové sólo, které zcela změní charakter skladby), což budou skalními fanoušky nejvyhledávanější věci. Klasikou jsou i o něco méně rychlé skladby, v nichž se sází spíše na tvrdé riffy a sem tam z nich vypadne i zajímavý groove jako v případě „When The Moon Goes Down In Blood“. Jasně nejlepší skladba alba, „Neandrthal“ se nese přesně v tomto duchu. V ní kapela přikládá i zapamatovatelný (stačí si zaskandovat jedno slovo) refrén a rázem víte, že dnešní Six Feet Under umí napsat dobrou skladbu.
Jinde to tak slavné není, na řadě míst dojde k recyklaci starších nápadů, k nimž patří dávné (naprosto pitomé) rozhodnutí dávat na desky coververze stylově odlišných kapel. Po Kiss, Iron Maiden, Thin Lizzy nebo Mötley Crüe, padla volba na klasiku britských Nazareth „Hair Of The Dog“, kterou však kapela dokázala pohřbít jako řadu jiných věcí. Hlavní díl viny na tom nese Chris Barnes a jeho naprosto neohebný a nefunkční projev, který tuhle věc činí naprosto neposlouchatelnou. Celkově je principál zase největší slabinou alba, po instrumentální stránce na tom Six Feet Under tak špatně nejsou, protože hlavní tón jim udává ostřílený Jack Owen. Barnes by měl začít přemýšlet nad nějakou vokální inovací, takhle spoluhráče začíná táhnout nebezpečně dolů.
Jestliže jste od desky neočekávali vůbec nic nebo pouze další nevydařený materiál ve stylu minulé nahrávky, je „Killing For Revenge“ vcelku příjemným překvapením. Ovšem pouze v rámci poslední tvorby kapely. Mezi death metalovou elitou, kam by se Six Feet Under chtěli znovu řadit, se stále ztrácejí jako jehla v haldě hnoje.
|
