Přestože většině posluchačů v České republice jejich kouzlo stále uniká, nikdo nemůže rozporovat fakt, že Journey byli fenoménem světové rockové hudby a dnes si spokojeně užívají výsostného postavení legend. Jejich sláva nezůstala ohraničena ve Spojených státech, kde mají status rockových bohů. V osmdesátých letech celosvětově představovali jeden ze symbolů mainstreamové rockové hudby, kterou milovala široká veřejnost a pro instrumentální zručnost a pěveckou dokonalost ji na milost vzali i posluchači mnohem náročnější hudby. Možná ani nevěděli, že na ně kapela cílila ve svých začátcích, kdy si o hitparádových úspěších a plných stadionech pouze nechávala zdát. Její kariéra sahá dál než k osudovému okamžiku, kdy se v roce 1978 spojila se zpěvákem Stevem Perrym a započala hvězdnou dráhu.
Pokud chceme pátrat po kořenechy, dojdeme ke jménu legendárního kytaristy Carlose Santany. Pobočníka na pódiu na začátku sedmdesátých let mu dělal sotva dospělý kytarista Neal Schon a o fous starší klávesista Gregg Rolie, který stál i jako sólový zpěvák po Santanově boku od začátku. Pod křídla si je vzal Santanův manažer Herbie Herbert, který měl představu, že oba muzikanti, doplněni o basistu Rose Valoryho, kytaristu George Ticknera (z kapely Frumious Bandersnatch) a bubeníka Prairieho Prince z The Tubes budou v oblasti San Franciska působit jako doprovodná kapela pro zavedené umělce. To chvíli fungovalo, ale netrvalo dlouho a zejména Schon s Roliem se proti tomu vzbouřili. Toužili po vlastní tvorbě a ne interpretací popových skladeb jiných autorů. Chtěli hrát hudbu mnohem složitější, náročnější a pestřejší. Odvrhli i název Golden Gate Rhythm Section a na návrh svého bedňáka si zvolili mnohem úsečnější a mnohem zapamatovatelnější pojmenování - Journey.
Díky kontaktům z dob působení u Santany se jim podařilo dostat se na prestižní akce, kde se představili před mnohatisícovým davem, což je dostalo do podvědomí řady posluchačů, ale pro skutečný start kariéry to bylo v podstatě zanedbatelné. Důležitější byla výměna bubeníka Prince za protřelého muzikanta Aynsleyho Dunbara, který hrával s Johnem Mayallem a Frankem Zappou. Vydavatelská společnost Columbia zavětřila něco většího a po shlédnutí prvního společného koncertu v únoru 1974 nabídla pětici smlouvu na debutové album. Skutečnost, že kapela hrála moderní prog rock s prvky jazz fusion se stala stejně důležitá jako životopisy muzikantů, na nichž mohla stavět propagační kampaň. Firma kapele dohodila ostříleného producenta Roye Haleeho, který v šedesátých letech pracoval s Bobem Dylanem i duem Simon & Garfunkel. Partie byla rozehrána...
Na to, jak silně kapela působila na koncertních pódiích i na papíře, představuje debutové album "Journey" pouze část toho, co mohla nabídnout. Je znát, že se autoři pořád ještě hledali a schopnost napsat zapamatovatelnou skladbu, která jim v následujících letech začala být vlastní, ještě chyběla. Některé skladby vyznívají toporně a deska působí nesourodým dojmem, ale zárodky budoucí výjimečnosti jsou už slyšet. Jde zejména o úvodní dvě skladby "Of A Lifetime" a "In The Morning Day", které se i po letech zdají být dobrými dobovými kousky, v nichž se kapela prezentuje jako spolek dobrých a instrumentálně vytříbených hudebníků, tehdy ještě v čele s přesvědčivým (ačkoliv zaměnitelným) vokalistou Greggem Roliem. Souhra jeho kláves a skvělé kytarové hry Neala Schona je pro další směřování zcela signifikantní.
Pro album zásadní je monumentální instrumentálka s podivným názvem "Kohoutek", která po hudební stránce přesně zapadá do prog rocku první poloviny sedmdesátých let, jež však do dnešních dnů zestárla a ocení ji zejména badatelé v historických hudebních archivech. Space rock, s nímž kapela ve skladbě koketuje, je zcela příznačný (to souvisí i s tím česky znějícím názvem), protože odkazuje na kometu, objevenou v roce 1973, která dostala jméno po československém astronomovi Luboši Kohoutkovi (zemřel před půl rokem), jenž ji světu představil. I přes jistou kostrbatost, která hovoří o dětských nemocech souboru, je "Kohoutek" stěžejním dílem desky a výkladní skříní tehdejších Journey.
To se nedá říci o naprosto laciné odrhovačce "To Play Some Music", v níž možná kapela chtěla ukázat jisté hitové ambice, ale výsledek zůstal zcela za očekáváním a mezi dvěma hudebně složitějšími kompozicemi působí jako pěst na oko. Následující "Topaz" ukazuje progresivnější tvář Journey, kapela hojně využívá jazzové prvky a míří do Santanova hájemství. Kompozičně je o trochu přesvědčivější než "Kohoutek", ale na druhou stranu "Topaz" postrádá její monumentálnost. Hudební vyspělost ukazují Journey i v posledních skladbách "In My Lonely Feeling/Conversations" a "Mystery Mountain". V případě první dokáží kompozici vygradovat z jemnějších poloh až do hard rockové bouře, niciativu přebírá zejména Schon, který sází jedno kytarové sólo za druhým. "Mystery Mountain" je hravější věc, jež z hardrockového hájemství utíká k progresi a jazz rocku, čímž si podepsala ortel v podobě dobovosti, které zub času ubral hodně sil.
Debut "Journey" představuje obstojný start. Takový, který docení pouze skuteční fajnšmekři a skalní fanoušci kapely. Není možné ignorovat mladické nadšení, které desku symbolizuje, ani její instrumentální vyspělost, ovšem je jasné, že album propadlo sítem času a dnes je zapomenutelnou záležitostí. Historie Journey by bez něj nebyla kompletní a špatná tahle deska rozhodně není.
|
