Očekával se úspěch a ten se nedostavil. Bezejmenná debutová deska se dostala pouze na 138. pozici oficiální americké hitparády, což bylo zklamání, protože doba přála hudbě, kterou Journey prezentovali, a s propagací, která spoléhala na hudební minulost členů u Carlose Santany či Franka Zappy, se čekalo mnohem více. Dlužno podotknout, že "Journey" nebyla nejlepším albem, přestože představovala vyspělou kapelu, plnou skvělých muzikantů, kteří nástroje ovládají výtečně. Většině nechybělo nadšení a proto je v prvotním rozletu nezájem posluchačstva zklamal. Odhodlání pokračovat bylo velké a jediný, kdo je nesdílel, byl kytarista George Tickner, který potřeboval dostudovat medicinu a tak se s kapelou krátce po vydání debutu rozloučil. V hudební branži zůstal pouze okrajově a s ostatními členy Journey se objevil v roce 2005 při slavnostním uvedení jejich hvězdy na Hollywoodském chodníku slávy. Zemřel loni v červenci, kdy mu bylo 76 let.
Z Journey zbyla pouze čtveřice a Neal Schon se rozhodl převzít všechny kytarové party do své režie. I při svém velmi mladém věku byl kytarista od pána Boha, ale ani to nezaručovalo, že bude možné pokračovat v natolik progresivní linii, jakou nastavil debut. Možná to nechtěla ani kapela, složitost hudby ji vzdalovala od vytoužených komerčních cílů a tvorba druhé desky se nesla v postupném zjednodušování postupů a snahy nalézt srozumitelnější výraz. To bylo docela obtížné, členové ze sebe nedokázali setřást jazzovou a progresivní minulost a "Look Into The Future" představuje další krůček k tomu, co Journey měli znamenat v dalších letech. Pořád je mnohem blíže debutu, ač není tak progresivní a neobsahuje opulentní instrumentálky typu "Kohoutek", přitom k hitům z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let má ještě docela daleko.
Deska je poplatná době svého vzniku a nedá se hovořit o nadčasovém díle. Představuje přímočařejší věci, ale zároveň ukazuje, že Journey ještě nenašli recept na hit a pokud takový chtěli mít na desce, museli sáhnout do repertoáru The Beatles, odkud vytáhli neznámou věc "It`s All Too Much", nepříliš protežovanou skladbu z alba "Yellow Submarine", která dokázala úvod desky rozzářit. Je obklopena dvěma věcmi zpěváka a klávesisty Gregga Rolieho, velmi dobrými "On A Saturday Night" a "Anyway" a představuje dobrý start alba. Zejména "Anyway" dokáže dramatičtější atmosférou zaujmout, přesně ukazuje přechod od jazz fusion, z něhož si bere pouhý základ k bouřlivějšímu rockovému vyznění. Bylo znát, že Schon byl příliš mladý muzikant na to, aby jej bylo možné držet na jazzových opratích. Amerika tvořila odpověď na hard rockovou vlnu z britských ostrovů a mladý kytarista chtěl být u toho.
Proto je tu tvrdá "She Makes Me (Feel Alright)" z jeho dílny (poslechněte si začátek a jasně poznáte skandovací úvod skladby "Proč?" od Arakainu) nebo divoká jízda druhou polovinou do té doby zasněné a lehce jazzové "Midnight Dreamer", v níž si uzurpuje veškerou pozornost. Tvrdou kytaru také dodává do "You`re On Your Own", což je výsledek původní skladatelské spolupráce mezi ním a bývalým spoluhráčem Georgem Ticknerem, jehož přednost spočívá pouze v Schonově kytarovém mistrovství (v srdci skladby hojně podporovaném klávesami Gregga Rolieho), ovšem ve výsledku se jedná o nejhorší skladbu nahrávky. Jejím vrcholem by chtěla být osmiminutová titulní věc, kterou drží především Rolieho sebevědomý zpěv, ale nakonec ji dokáže pohřbít malé množství nosných melodických nápadů, o které si přímo říká.
Z dnešního pohledu "Look Into The Future", stejně jako "Journey" není neposlouchatelná záležitost, zárodek budoucích hitmakerů v téhle kapele už musel být, ale na to, aby se deska stala klasikou diskografie nemá. Ve výsledku je o fous slabší než debut. Rezignovala na neslušivé motivy z ranku jazz-fusion, ale jejich náhrada přímočařejšími kompozicemi není z dnešního pohledu žádnou výhrou. V porovnání s konkurencí to Journey s deskou také příliš nevyhráli, ačkoliv je jasné, že podobná hudba slavila úspěch a Journey se vezli na vlně doznívajícího zájmu o takový styl rockového kumštu.
San Francisco, odkud Journey pocházeli, bylo daleko od New Yorku i Londýna, ale už i v někdejší baště hippies bylo jasné, že se na scéně něco začíná dít. Ve zmíněných destinacích začínal vládnout punk, k čemuž měli Journey daleko jako z Antarktidy na Měsíc, ale změny prožívala i Kalifornie. Už to nebylo o divokých jam session na pódiích, o tom, kolik tónů dokáže kytarista zahrát za vteřinu, ale o tom, kdo udělá velký hit, který by hrála rádia. A Neal Schon byl v tomto směru vizionář. Bylo jasné, že "Look Into The Future" je pouhý začátek.
|
