Skutečnost, že se Miloš Dodo Doležal zabýval v posledních letech spíše Vitacitem nebo Zemětřesením, mohla ukazovat na to, že pomalu rezignuje na vlastní novinkovou tvorbu. Ale nyní zcela potichu, bez jakékoliv propagace či bouřlivých oznámení přišel se sólovkou, která se neopírá o jeho dávné angažmá u Vitacitu, které bylo pro vývoj české rockové a metalové hudby velice důležité a z Doležala udělalo zásadní postavu tohoto procesu. Vracet k Vitacitu je asi zbytečné, kapela sice funguje pod velením basisty Luďka Adámka, ale Dodo už s ní dávno nemá nic společného, cesty se nenávratně rozešly už na konci devadesátých let. Od té doby kytarista mnohokrát přesvědčil, že může fungovat sám za sebe a přitom ctít svou historii v rámci Vitacitu. V nejdůležitějším období totiž mezi jeho jméno a název kapely bylo možné klást rovnítko.
Dodova sólové tvorba měla několik epizod a vždy ji spojovala osobnost a silná hudební rozpoznatelnost hlavni persony. Bylo to tak v devadesátých letech, v mezidobí působení v rámci Vitacitu, kdy si s sebou z Ameriky přivezl Guye Mann-Dudea, bylo to tak v první polovině minulé desetiletky, kdy se s alby „Despekt“ a „Gen Sumerian“ dotkl svého vrcholu, a je tomu tak nyní, přičemž „Level 777“ lze brát jako start další etapy. I když návaznost na osm let starou desku „Ohněm“ je zřejmá, přístup k novince je trochu jiný a vede Doda více ke klubovému pojetí hudby a možná snad i k undergroundovému smýšlení. Nehraje se na hity, které by zafungovaly na první dobrou, není zde ani baladický trhák, jako byla kdysi „Soudím“, na druhou stranu se nepovedlo vyprodukovat ani tak skvělou a nadčasovou věc jako „Vítr a mrak“ z dvanáct let starého „Gen Sumerian“. Přesto „Level 777“ Doležalovu jménu ostudu nedělá.
Deska však není na první poslech, ten přinese spíše zklamání. Už jen proto, že člověk očekává natlakovaný úvod jako „Hrdej českej lev“ nebo „Harley“ z desky „Navostro“ od Vitacitu a toho se mu v případě „Trojského koně“ nedostává. Následující „Nevidět zlo“ sahá ještě k urputnějšímu výrazu, refrén je hnán na silu, která ukrajuje z koláče melodičnosti pouze malý kousek, ovšem ve spojení s realistickým textem si člověk uvědomí spojení hudby a slov jako tíhu dnešní doby, kterou dokáže Dodo reflektovat s až neuvěřitelnou přesností. Vlídnější tvář ukáže titulní „Level 777“, která jako kdyby posluchače vracela do osmdesátých let, takový typ hitovek hrávali Vitacit v době před debutem „Vzhůru přes oceán“. Osmdesátými lety je prosycena i baladická „Naděje“, která dokáže zaujmout specifickou noční atmosférou, i když hitových ambicí má o něco méně než podobně laděné kousky z minulosti.
Nejsilnější skladby si Dodo nechal do středu desky. Ve dvojici „Andělé a démoni“ a „Pravda je zbraň“ se koncentruje síle jeho kompozičního umu a zároveň obě představují vítané přeřazení na vyšší rychlostní stupeň, kde je Doležal vždy silnější než v houpavých groove věcech. Příliš nedokáže zapůsobit následující „Černí jezdci“, která po předchozích skladbách nemá tolik potřebné energie. „Kousek dnešní noci“ vsadí na melodičtější vyznění refrénu a „Řeka život“ na výrazné části, v nichž melodie doplňuje pulsující energie a vše je v naprostém pořádku. Do vrcholné formy (současné doby) se Dodo dostane s výbornou závěrečnou „Pět dílů světa“, které nechybí údernost ani dramatičnost a vše propojují velice chytře zaranžované melodické nápady, které dělají ze skladby jeden z nejzapamatovatelnějších kusů desky.
Pokud si album chcete vychutnat, nelze jej odvrhnout po prvním či druhém poslechu, který příliš euforie nepřinese, protože doba v Dodově tvorbě nepřeje komerčním věcem. Výhodou desky je, že má tendenci růst a zpětně doceníte i věci, které nejprve odvrhnete, zářným případem je „Nevidět zlo“. Ocenit lze také bezchybné muzikantské výkony a precizní, moderně střižený zvuk, ale to je v případě tohoto muzikanta a jeho spoluhráčů samozřejmost.
|
