Původní šok, odkud kapela pochází, už zmizel a dnes na něm saúdskoarabští Al-namrood tolik stavět nemohou, přestože se jejich původ z blízkovýchodních pouští a kraje beduínů stále připomíná a promítá se stále silněji do tvorby kapely. Ačkoliv Al-namrood nenávidí tamní zřízení, které se nerozpakuje sekat hlavy za malichernosti, mají domovinu v krvi a její historii a lidovou hudbu stále přetvářejí do své hudby, která je pořád držena, někdy skoro až násilím, v black metalové škatulce. Tím svou tvorbu dělají na jednu stranu vysoce originální, na stranu druhou jí dokáží dát blízkovýchodné tématikou a espritem místa, odkud pocházejí, značnou dávku temnoty, která se liší od severských black metalových formací, co to jen jde, ale ve výsledku je stejně děsivá. Možná ještě děsivější. Trpět venku v blizardu někde za polárním kruhem nebo dostat se do spárů džíhádistů vyjde úplně nastejno.
Al-namrood prodělali jistou evoluci a proto je jejich soudobá tvář o něco odlišnější. Je pro ně důležitý blackmetalový základ, ale jak naznačila minulá deska (někdo ji považuje pouze za EP) „Worship The Degenerate“, začínají v hudbě Al-namrood hrát stejně velkou roli etnické prvky. To dělá hudbu ještě exotičtější a přitažlivější, na druhou stranu se poslech pro našince stává náročnější, protože Arabové si s hitovostí či komerční přívětivostí hlavu nelámou. „Žijeme v Saúdské Arábii, kde chodíme normálně do práce a nikdo o tom, že zrovna my hrajeme metal, neví,“ přiznal v jednom z rozhovorů kytarista a ústřední tvůrčí mozek souboru Mephisto. Všechna sláva, polní tráva, dalo by se říct, věhlas je asi to poslední, co by trojice ve své domovině potřebovala. Jejich hudba je pouze ventil a proto je mnohem uvěřitelnější než drtivá většina extrémní metalové scény. Tady není prostor, aby si někdo na něco hrál.
Blasfemičnost starých alb je pryč a zastupuje ji pouze divošský kousek „Al Jurm Al Madfoon“, v němž orientální motivy ustupují do pozadí (nezmizí však úplně) a prim hrají ostré Mephistovy riffy, ačkoliv i ty jsou vedeny spíše v houpavém středním tempu, než aby nabíraly sílu písečné bouře. Skladba je největší spojnicí s minulostí a mohla by klidně být na čtyři roky starém díle „Wala`at“, na kterém kapela původní styl místy křížila s thrashem či punkem. To se na této desce neděje a hypnotický úvod „Ardh Bela Sama“ jasně ukazuje, kam se tvorba Al-namrood hnula. Síla tradičních blízkovýchodních nástrojů se projevuje v plné kráse a hrají rovnocenný part s Mephistovou kytarou. Skvěle zaranžované motivy, v nichž jasně cítíte žár arabských pouští i zvěrstva, které se v tomto koutě světa dějí, až fyzicky dávají pocítit autentičnosti.
Působivost Al-namrood dodává opětovný návrat k použití rodné arabštiny (předchozí „Worship The Degenerate“ byla zpívána v angličtině), zpěvákovi nemáte šanci porozumět ani slovo, ale jeho projev, či spíše hrdelní vrčení, znamenitě zapadá do konceptu. Z něj příliš mnoho skladeb nevybočuje a pokud je dokážete poslechnout na jeden zátah, dokáže vás spolehlivě teleportovat do temných míst arabského světa a předvést všechny hrůzy, které vás při návštěvě muslimské krajiny čekají. Nejmarkantnější to je pravděpodobně v zlověstném, plíživém kousku „Aqarib Al Petra“ a v „Al Ghasanina“, v němž vás na úvod ukonejší přívětivější tóny, které postupem času mohutní a s nástupem hlavního vokalisty Artiya`ila se ze skladby stává brutální kus, který dosahuje nové úrovně blízkovýchodního zla.
Deska na druhou stranu působí trochu monotónně, takže čtyřicet minut je leckdy nad únosnost poslechu. Do alba se budete dostávat velice stěží, ale když přetvrdou skořápku proklepnete a dokážete vklouznout dovnitř, možná se vám odvděčí nevšedním zážitkem. Ocenit je třeba to, že Al-namrood hrají originální hudbu jako nikdo jiný.
|