Jen díky tomu, že se z Bon Jovi už před lety stala mezinárodní hudební instituce, přežila kapela poslední roky takřka bez ztráty kytičky. Kapelu s nižším kreditem by stav, v jakém se tahle parta ocitla, dozajista zabil. Jenže dávná síla alb „Slippery When Wet“, „New Jersey“ nebo „Crush“ a nekonečné řady hitů je tak obrovská, že fanoušci Jonovi prominuli i totálně zprasené koncerty, jimiž se principál spíše protrápil, než aby předložil důkaz o tom, proč je jeho kapela velkou stálicí světové hudby. Minulá deska „2020“ byla zdaleka to nejhorší, co Bon Jovi kdy předložili a progresivisticky aktivistické názory Jona Bon Joviho byly trochu mimo, zastávat se hladovějících dětí v Africe nebo utlačovaných někde v Kambodži je pro Ameriku možná romantické, ale pět ódy na zfetovaného černošského recidivistu, který zemřel při policejním zásahu je pro háklivé posluchače jiný šálek čaje. Ne že by minulá deska propadla, i když se prodávala nejhůře ze všech, stejně jde o čísla, která by mohla závidět každá jiná kapela, ale umělecky se na ní kapela dotkla svého dna.
Jon šel na operaci s hlasivkami, které mu vypovídaly poslušnost a začínalo to vypadat na světlo na konci tunelu. Fanoušek radostí skoro poposkočil, když se začalo mluvit o reunionu s Richiem Samborou, ovšem to prozatím vyšumělo do ztracena a Bon Jovi se znovu představují v trochu podivné sestavě, do níž byl jako stálý člen letos angažován i „Yoko Ono Bon Jovi“, kytarista a skladatel John Shanks, který se stal druhým nejdůležitějším členem souboru, za dnes už postradatelnými starými kamarády Davidem Bryanem a Tico Torresem, kteří to s Jonem táhnou od začátku. Potvrzuje se několik let starý trend, že Bon Jovi jsou definitivně Jonovou sólovou kapelou. Stali se jí od chvíle, co se principál zbavil Sambory, tedy nejen kytaristy, ale i skladatelského dvojčete. Ovšem takového, kterého Shanks nedokáže nahradit, ani kdyby se na hlavu stavěl. To, co začalo na nepříliš přesvědčivém albu „What About Now“ dostalo parametry běžného stavu.
Přesto je co oslavovat. Nevrátily se časy „Slippery When Wet“, „New Jersey“ a „Keep The Faith“, zlatého triumvirátu, z něhož v podstatě Bon Jovi žijí dodnes, ale i tak fanoušek novinku „Forever“ přijme skoro až s euforií. V mizérii posledních let přichází deska, která je alespoň dobrá. Skvělá není, nedokáže se podívat kolosům z minulosti zpříma do očí, ale přesto pro Bon Jovi znamená odražení ode dna. Hra na minulost v podobě použití talkboxu, známého ze slavných „Livin` On A Prayer“ a „It`s My Life“ v druhém singlu „Living Proof“ vyšla dobře a alespoň na chvíli se v možná nejtvrdší skladbě člověk přesune zpět časem k hitparádovým trhákům. Dnes je vše o fous unavenější, ale kdo by zrovna tohle Jonovi mohl zazlívat. Navíc, když funguje až překvapivě dost skladeb.
I když úvodní „Legendary“ využije na začátku nejprovařenější sborový motiv, čímž by mohla spolehlivě odradit, jde o výbornou skladbu, o rozzářenou hitovku, která je vedena ve striktně soudobém duchu dnešních Bon Jovi, ale která zároveň ukazuje, že Jon neztratil obrovský talent na tvorbu melodií, které se vám zakousnou do uší. Jako kdyby se po minulém, až k uzoufání mdlém albu, k Bon Jovi vrátili stará energie, takže i „We Made It Look Easy“, či glam rockem sedmdesátých let načichlá „Seeds“ platí za dobré skladby, v nichž není stopa po čtyři roky staré únavě. Za výrazné věci lze brát i stadionovou hitovku „Living In Paradise“, kterou s Jonem složil Ed Sheeran a náznaky návratu do osmdesátých let v podobě „Walls Of Jericho“ (hrána ve starém stylu, byla by jednou z výraznějších věcí i na „New Jersey“) a výtečné „My First Guitar“, která je vedena v baladickém duchu, ale její gradace, hnaná sóly Phila X (moc si jich však na desce neužijete), je jedním z nejlepších míst desky.
Apropos, balady. Bez nich by žádná deska Bon Jovi nemohla být úplná a nejinak tomu je i zde. Když si odmyslíme „My First Guitar“ jsou tu další tři. Jak je zvykem, žádná z nich se nesnaží vytvořit pokračování „Never Say Goodbye“, „Bed Of Roses“ či „Always“, což je velká škoda, protože bombastické kousky jsou přesně to, co kapele dnes chybí. „Kiss The Bride“ je vedená v podobném duchu jako kdysi „Thank You For Loving Me“, ale ve chvíli, kdy čekáte, že do toho kapela šlápne a Jonův hlas vylétne vzhůru, zjemní sound pouze klavírní mezihra. „I Wrote You A Song“ je neškodná popová věcička, která nemá potřebně chytlavý refrén, takže působí jako plácnutí do vody mezi „The People`s House“ a „Living In Paradise“. Závěrečná „Hollow Man“ je unylá věc, která evokuje nanicovatost minulé desky a je nezbytečnější položkou alba. Baladami „Forever“ nezaujme a proto stále platí, že poslední velká věc v tomto stylu byla „(You Want To) Make A Memory“ ze sedmnáct let staré nahrávky „Lost Highway“.
Fanoušek může být za „Forever“ rád. Je to album, které dokáže nalít energii do žil a ukázat, že Bon Jovi nemusí skončit tak špatně, jak se před čtyřmi lety zdálo. U kapely bylo mnohem líp, ale je třeba mít na paměti, že pohádka mládí se nikdy nevrátí. A nutno podotknout, že bylo už mnohem hůř.
|
