Mluvit o tahání mrtvol z hrobů by bylo příznačné, i když trochu neuctivé, protože kapelu rozhodně nelze nařknout z toho, že by těžila ze staré slávy. Ač byli Grand Slam někdy kolem roku 1984 považováni za žhavé zboží, nikdy slavnou kapelou nebyli. Skutečnost, že je založil legendární Phil Lynott v době, kdy se mu Thin Lizzy rozsypali pod rukama, dnes moc neznamená. V osmdesátých letech to Grand Slam nikam nedotáhli a vinou Lynottovy těžké alkoholové a drogové závislosti se všechno rozklížilo dřív, než něco mohlo začít a projekt pak léta ležel u ledu. Jediným známým pohrobkem zůstala skladba „Dedication“, chybně zařazená na stejnojmennou výběrovku Thin Lizzy. Ani se už nepočítalo s tím, že by se pojem Grand Slam mohl znovu objevit.
Leč, stalo se. Po pětatřiceti letech se na scénu název kapely vrátil. Už u toho nebyl nebohý Lynott, jehož závislosti dohnaly už v roce 1986, ale druhý nejdůležitější muž někdejší sestavy, kytarista Laurence Archer, na svém místě stál. Legitimitu návratu dalo i pohostinské angažmá klávesisty Marka Stanwaye a debutové (!) album „Hit The Ground“, které bylo až nad očekávání dobré a milovníkům starého thin lizzyovského rocku káplo do noty. Pokračování bylo nasnadě a je trochu překvapivé, že se na něj čekalo pět let, což při věkovém průměru, který v kapele panuje, je dost dlouhá doba. Nejdůležitější je, že novinka „Wheel Of Fortune“ vyšla, protože potvrzuje to, co ukázal debut - vysokou kvalitu materiálu, stylovou vytříbenost a kompoziční um. Tohle „Kolo štěstí“ může přinést skutečnou výhru.
Grand Slam jsou už tatíci v letech a zpěvák Mike Dyer, prezentující se o něco hlubším hlasem, se do žádných excesů nežene, ale ve chvíli, kdy na úvod kapela nasadí singlovou „There Goes My Heart“, mající až signifikantní punc Thin Lizzy, je slyšet, že je vše v nejlepším pořádku. Z této skladby je odkaz Phila Lynotta slyšet nejvíc, ovšem proplétá se celým albem. Není určující, nejdůležitějším aspektem je hitovost jednotlivých skladeb, která z desky dělá velice silnou žánrovku. Grand Slam sázejí na silné melodie, které jsou sice v případě "Starcrossed Lovers“ trochu moc okázalé (na škodu věci to ale není)´a silný stadionový potenciál. Tomu je podřízen i výsledný zvuk desky, kterému nedominuje agresivní kytara, jak by se v případě střelce jako je Archer možná dalo čekat, ale silný celek, jenž místy moc směřuje do osmdesátých let, ale opodstatnění nepostrádá ani v současnosti.
Albem se proplétají závany amerického glam metalu osmdesátých let, který je krásně slyšet z energických „Come Together“, „I Wanna Know!“ či baladicky uvolněné „Feeling Is Strong (Jo`s Song)“. K tomuto stylu úplně nesedí Dyerův hlas, ale to se jeví pouze jako kosmetická vada, protože frontman je dobrý zpěvák, ačkoliv spíše bluesově zabarvený. Výborně se hodí jak do heavymetalové „Spitfire“ (zde je jasně slyšet, že Grand Slam je britská kapela) a také do závěru desky, který má lehce uvolněnější přístup. „Pirate Song“ čerpá lehké inspirace z „Blaze Of Glory“ Jona Bon Joviho i pijáckých countryovek Guns N`Roses z počátku devadesátých let, "Afterlife“ hraje na temnější notu, z níž probleskují inspirace u Black Sabbath a závěrečná „Wheel Of Fortune“ je příjemná, gradující balada, která má lehce nostalgický nádech, což ji činí přitažlivou, ačkoliv noblesy „Feeling Is Strong (Jo`s Song)“ se jí dosáhnout nepodaří. I tak jde o velmi vydařenou tečku za neméně podařenou deskou.
Grand Slam po čtyřiceti letech ukazují, že mají své opodstatnění a přenášejí posluchače do doby svého vniku, aniž by mu nepřipomínali, jaký letopočet se nyní píše. Pro fanouška Thin Lizzy a starého hard rocku obecně je deska sázkou na jistotu, pro člověka, který dosud kapelu neznal, může představovat lákavý materiál k prozkoumání. V rámci stylu, jaký Grand Slam představují, je to jedna z nejlepších desek letošního roku.
|
