Naděje na to, že by se Marty Friedman mohl vrátit k Megadeth pohasla, když Dave Mustaine oznámil, že Kika Loureira nahradí finský střelec Teemu Mäntysaari. V tu chvíli bylo jasné, že duch alb „Countdown To Extinction“ či „Youthanasia“ nikdy zcela neožije, protože právě Marty Friedman se na něm podílel lví měrou. Zůstalo jen u koncertního hostování, ani na však vteřinu nebylo znát, že by spolu Friedman a Mustaine někdy přestali hrát. Jenže Marty je už někde jinde a jako výlet do světa metalu mu postačí jednou za čas si po boku starého parťáka zahrát „Hangar 18“ či „Symphony Of Destruction“. Víc nepotřebuje, jeho umělecká duše totiž od konce u Megadeth urazila obrovský kus cesty. Nejenže se usídlil v Japonsku a nechal se inspirovat tamní kulturou, ale jeho sólová díla utíkají od thrash metalu až někam do hájemství soudobého progresivního rocku, v němž se najde prostor i pro elementy blues, jazzu či vážné hudby. Prostor u Megadeth by mu byl už příliš těsný…
Jako sólový umělec Friedman proslul ještě před vstupem do Megadeth. Poté, co se vinou nemoci Jasona Beckera v druhé polovině osmdesátých let rozsypal projekt Cacophony, bylo pro Martyho nasnadě jít na sólovou dráhu, zejména díky albu „Speed Metal Symphony“ měl velmi dobré jméno. I sólový debut „Dragon`s Kiss“ splnil očekávání a proto nabídka z tábora Megadeth byla docela překvapivá. Ve vlastní tvorbě neustal kytarista ani v devadesátých letech, kdy byl oporou formace zrzka Mustainea a minimálně album „True Obsessions“ z roku 1996 je ceněná klasika. Nebýt hrozné trojice „Tokyo Jukebox“, na níž kytarista přehrává skladby všemožných japonských umělců, drží si jeho diskografie stále vysoko laťku kvality. A to se potvrzuje i po sedmi letech ticha (vyšel sice třetí díl „Tokyo Jukebox“, ale to je snad lepší nepřipomínat) vydaná novinka „Drama“. Na té je nejdůležitější skutečnost, že si uvědomíte, jak výjimečným kytaristou tento chlápek je.
Deska nemůže příliš překvapit, Friedman se drží svého letitého stylu, přičemž se jedná takřka o celoinstrumentální album (čest dvěma výjimkám), v nichž prim hraje pochopitelně Martyho kytara. „Drama“ je jeho dílo, které se ambiciózností vrací až někam na přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy Friedman chtěl celému světu dokázat, že by klidně mohl být nelepším kytaristou pod sluncem. Tentokrát není tak okázalý, ale výtrysk inspirace, při němž ve velkém připojuje ke kytaře i klavír či smyčcové party, které nahrála jeho žena Hiyori Okuda, hovoří o tom, že hlad po vlastní tvorbě byl aktuálně dost velký. Stačí drobná preludie „Illumination“, v níž zní jak bluesově, tak jako trpělivý žák mistrů klasické hudby, abyste věděli, že v otázce kvality a hudební grácie nebude ustupovat ani o píď. V jedné minutě řekne to, na co Yngwie Malmsteen už potřebuje celou desku, ale v tomto případě je to pouhý začátek příběhu.
Ten vrcholí v jedné ze dvou zpívaných věcí, v bombastické baladě „Dead Of Winter“, která by měla ambice být stadionovou hymnou, ovšem Friedman ji na desce má hlavně na ozdobu, jež album rozdělí na polovinu a nedá posluchači šanci, aby se u poslechu nudil. Místy se kytarista vrátí k metalové minulosti, „Thrill City“ prožene elektrizujícím procesem a „Icicles“ prošpikuje žhavými sóly, ale překvapivě připomene také krajany Savatage, když v „Deep End“, „Triumph“ či „Mirage“ někdy až moc nápadně zavzpomíná na období kolem ceněného alba „Dead Winter Dead“. Největší překvapení si schoval na závěr, v němž nasadí španělsky zpívanou „2 Rebeldes“ (exotická verze "Dead Of Winter"), což svědčí o naprosté umělecké svobodě a nekomerčním záměru desky.
Pochybovali jste někdy, že se Marty Friedman může rovnat střelcům, jako je Joe Satriani. John Petrucci nebo Steve Vai? Pokud ano, tak tady je důkaz, že Marty patří ke světové extratřídě. „Drama“ je jasnou volbou pro ty, kteří preferují instrumentální alba a kytarový zvuk pro ně zní jako harfy nebeské.
|
