Progres, který Journey prodělávali v prvních letech existence, byl obdivuhodný. Jestliže v roce 1975, kdy vydávali debut, byli bráni spíše jako jazzrockové těleso, pár let poté by o nich ve spojení s tímto hudebním stylem mluvil jen blázen. Cesta k naprosto odlišnému vyjadřovacímu stylu byla sice krátká, ale o to trnitější, ačkoliv ji kapela podstoupila v naprosto přirozeném procesu. Že nezůstane u jazz a prog rockových skladeb bylo jasné hned, jak vyšlo „Look Into The Future“, které ukázalo zárodek budoucí hitovosti, přičemž skladatelské otěže od zpěváka a klávesisty Gregga Rolieho začal přebírat kytarista Neal Schon, jenž se měl v budoucnu stát vládcem kapely. Rolie cítil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama, ještě v době tvorby debutové desky udával progresivní směr, ovšem nyní se kapela stavěla za větší srozumitelnost předkládané hudby a za větší hitovost.

S takovou se šlo koncem jara 1976 do studia. Kapela však udělala zásadní chybu, že s sebou na tuto anabázi nepřizvala žádného producenta. V její společnosti se objevoval Bruce Bottnick, který byl podepsán pod skvělým albem „L.A. Woman“, jež bylo labutí písní Jima Morrisona, ovšem postaral se pouze o zvukovou stránku a o producentskou činnost se podělili členové kapely. Byla to chyba, protože jim chyběl patřičný odstup, takže je evidentní stylová rozháranost, při které se Journey snaží přesvědčit o vysokých instrumentálních dovednostech, na druhou stranu jsou lační po mainstreamovém úspěchu. Jestliže „Next“ navazuje na tendence předchozí desky „Look Into The Future“, která se chtěla vzdálit od debutu ke krotším a srozumitelnějším skladbám, občas se objeví místa, v nichž Journey udělají krok zpět a naváží spíše na jazz rockový debut.

Jenže oproti němu se na „Next“ vyskytuje méně výrazných skladeb a kapela neví, jakou cestou má kráčet. Možná úvodní „Spaceman“ chce s podmanivým Rolieho klavírem ukázat směr k větší komerční líbivosti, ale naráží na fakt, že Rolie nedisponuje potřebným charismatickým projevem ani výjimečnou barvou hlasu. Chytře napsaný refrén, podpořený vyhrávkami Schonovy kytary, může naznačovat, že kapela kráčela správným směrem, ale poněkud unavené tempo zabraňuje tomu, aby se ze „Spaceman“ mohl stát větší (ač pouze žánrový) hit. V podobném duchu pokračuje i následující „People“, která nemá patřičnou melodickou výbavu a proto spíše nudí.

Jasný návrat k debutu představuje „I Would Find You“, kterou zdobí tvrdé kytarové riffy (lehce se dotýkající teritoria Black Sabbath či možná Led Zeppelin), ale znovu nevýrazné tempo ve spojení s absencí silných melodických nápadů nedělá ze skladby bůhvíjak silný kus. Kompoziční nemohoucnost dosahuje vrcholu v uzoufání nudné „Here We Are“, v níž se Journey dotýkají pomyslného dna. „Hustler“, s níž kapela vstupuje do druhé poloviny desky, zachrání alespoň nápaditý riff, titulní „Next“ vášnivější projev jinak pospávajícího Rolieho a energičtější tempo, které by konečně mohlo posluchače vytrhnout z letargie. Skladba dává prostor Schonovi pro jeho dlouhé sólování, což se pozvolna přelije do instrumentální „Nickel & Dime“, která i přes svou formu beze zpěvu je jednou z lepších věcí na desce, i když na dva roky starého „Kohoutka“ nemá. Roztodivná „Karma“, uvedená skřípavou kytarou, znovu ukazuje, v čem je největší slabina desky - v absolutní producentské nedostatečnosti, která jde ruku v ruce se slabší hodinkou, kterou Journey prožívali.

Každému už bylo jasné, že kapela musí udělat radikální krok, nebo skončí v propadlišti dějin. „Next“ představuje nejslabší položku prvotní éry, což bylo zdůrazňováno i příznivci, kteří se nehrnuli v zástupech. K Rolieho nevoli bylo rozhodnuto, že klávesista nemůže pokračovat ve frontmanské úloze. Kapele to bralo sílu i při živých vystoupení, kvůli tomu, že byl frontman upoután za klávesami, měla show statický charakter, což v nastupující rockově divočejší době mohlo být na překážku. Kvůli mizerným prodejům začala vydavatelská společnost hrozit kapele vyhazovem, což vedlo k rozhodnutí, že je třeba přivést sólového zpěváka. „Pořád si myslím, že některé věci, které jsme dělali, byly skvělé. Něco z toho bylo samolibé, jen jamování pro sebe, ale také si myslím, že nás v prvních dnech bolelo mnoho dalších věcí,“ řekl Neal Schon.

Bylo léto 1977 a největší novou akvizicí na americké scéně byla kapela Boston, která dala pojmenování ušlechtilému hard rocku AOR/Adult Oriented Rock a debutové album prodávala po milionech kusů. Journey chtěli být taky takoví a pomoci jim k tomu měl nový zpěvák Robert Fleischman. Muž, který do kapely nastoupil v červnu 1977, se zdál být pravým frontmanem s dynamitem v hrdle. Ovšem jen do chvíle, než přiznal barvu a kapele sdělil, že má podepsanou smlouvu na sólové album. To vyšlo v roce 1979 pod názvem „Perfect Strangers“ a o tom, že několikaměsíční angažmá u Journey neskončilo vzájemnou nevraživostí, svědčí skutečnost, že si na něm pohostinsky zahráli jak Neal Schon, tak Gregg Rolie. Ovšem v říjnu 1977 to idylicky nevypadalo, protože Fleischman kapelu opustil a hledání zpěváka mohlo začít nanovo.

www.journeymusic.com

YouTube ukázka - ¨Spaceman

Seznam skladeb:
1. Spaceman
2. People
3. I Would Find You
4. Here We Are
5. Hustler
6. Next
7. Nickel And Dime
8. Karma

Sestava:
Gregg Rolie - zpěv, klávesy
Neal Schon - kytara
Ross Valory - baskytara
Aynsley Dunbar - bicí

Rok vydání: 1977
Čas: 37:37
Label: Columbia
Země: USA
Žánr: prog rock/pop rock

Diskografie:
1975 - Journey
1976 - Look Into The Future
1977 - Next
1978 - Infinity
1979 - Evolution
1980 - Departure
1981 - Escape
1983 - Frontiers
1986 - Raised on Radio
1996 - Trial By Fire
2000 - Arrival
2005 - Generations
2008 - Revelation
2011 - Eclipse
2022 - Freedom

Související články

Foto: archiv kapely