Že se budou pauzy mezi jednotlivými alby u Black Country Communion prodlužovat bylo jasné, protože fungovat v modelu „co rok, to deska“ kapela takového formátu nemůže. Navíc muzikanti jsou v letech a pokud chtějí sólovou tvorbu podpořit poctivým koncertním turné, není možné tvořit alba v takové frekvenci a v odpovídající kvalitě. Tentokrát se doba čekání protáhla na sedm let, zejména vzhledem k aktivitám Glenna Hughese u The Dead Daisies se soudilo, že předchozí deska „BBCIV“ bude pravděpodobně poslední. Leč nestalo se a hvězdná čtveřice v nezměněné podobě je zpět. Spolu s ní jsou v pozoru i fanoušci fortelného hard rocku sedmdesátých let, neboť mohykán Glenn Hughes je nejen synonymem doby, ale také přírodním úkazem, jehož energie a vokální dispozice jsou srovnatelné s obdobím před padesáti lety. Spolu s Robem Halfordem je posledním z hvězdné plejády, který dokáže podávat stále silné výkony, srovnatelné s těmi starými.
Je tahounem i Black Country Communion a jeho zkušenosti a nezměrný talent dělají z toho podniku velkou věc. S obrovskou úctou k dalším třem muzikantům stojí kapela zejména na frontmanovi a většinovém tvůrci repertoáru Hughesovi. Proto i skrze Black Country Communion prostupuje k posluchači duch nezapomenutelné, ale dávno pohřbené éry Deep Purple a časů, kdy tvořili skvělé desky „Burn“ či „Stormbringer“. Black Country Communion jsou jiní, modernější, ale díky přítomnosti Joea Bonamassy dostávají dávné bluesrockové vize Ritchieho Blackmorea soudobý charakter. Na novince „V“ je tato cesta napříč proti proudu času ze všech alb Black Country Communion nejmarkantnější. A funguje setsakramentsky dobře.
Zklamán bude ten, kdo očekává nové „Burn“, „Lady Double Dealer“ nebo „Mistreated“, takové skladby patřily do jiné doby, ovšem na hraničních bodech se jich Black Country Communion dotýkají nesčetněkrát. Kromě hard rockové struny album tepe i na tajemnější strunu, což byla vždy Hughesova parketa a otvírák „Enlighten“ je kouskem z kategorie mistrovských. Uvolněnější mezihry, které mají plně v režii Bonamassa a klávesista Derek Sherinian dávají vyniknout hitovým ambicím, jichž letos mají Black Country Commuinon takřka na rozdávání. I proto je „Stay Free“ hravější, funkovější kousek, Hughes dokáže do skotačení zasadit silný hard rockový refrén stadionových parametrů, z něhož sedmdesátá léta přímo sálají. Obě skladby však pouze připravují půdu pro majestátní vrchol desky.
„Red Sun“ ukáže, proč tento styl kdysi pobláznil masy, a když kapela nastaví epičtější tvář v baladické „Restless“, přijedete na to, že takový okamžik se nepodaří zachytit každý rok. Zde se ukáže mistrovství této čtveřice a skvělý producentský tah Kevina Shirleyho, díky kterému za obě vypjaté sklady kapela umístila uvolněnější hitovku „Letting Go“, která odkazuje k americkým kořenům Bonamassy a Sheriniana. V druhé polovině alba se posluchač tak vrcholových okamžiku nedočká, ovšem nedá se říct, že by kapela kvalitativně povolila. Ať jsou to bluesovější „Skyway“ nebo „Love And Faith“, v níž dochází i na slyšitelné ovlivnění ze strany Led Zeppelin, nebo závěrečná „The Open Road“, ve které se Black Country Communion vrací do párplovských poloh, včetně delších instrumentálních exhibic, které k tomuto druhu hudby patří. Tyto znamenité skladby dokáží vyrovnat i o něco slabší dvojici „You`re Not Alone“ a „Too Far Gone“, které za zbytkem alba lehce pokulhávají, ovšem rozdíl není tak markantní, aby působil rušivým dojmem.
Očekávání se potvrdilo a Black Country Communion přišli s výtečnou deskou. Ta ukazuje, že kapela je ještě ve větší formě než v době striktně bluesrockových začátků kolem roku 2010. Zdá se, že druhá etapa, odstartovaná minulým albem, bude hlavně o čekání, ale když dojde na výsledek, půjde o hard rockové hody. Pohled do kalendáře je ale nemilostivý, takže pokračování přijde snad dříve než za dalších sedm let při příležitosti Hughesových osmdesátin.
|
