Ian Hunter je bezpochyby unikát. Nehledě na to, že svou kariéru započal v roce 1958 (to Ted Nugent tvrdí taky), ale hlavně letos oslavil osmdesáté páté narozeniny a stále vydává desky. Přitom by mohl klidně být dávno na odpočinku ve své anglické haciendě a pozorovat, jak se lopotí mladí, protože někdejší věhlas už mu nikdo nevezme. Říká se všechna sláva, polní tráva a tímto pořekadlem se řídí snad i Hunter, protože v době, kdy mu táhne na devadesát, má zapotřebí točit další desky. Anebo je to jinak a neposedná muzikantská duše si nedá pokoj ani v požehnaném věku, v němž jeho vrstevníci jsou pod drnem anebo odpočívají někde v domově důchodců. Vždyť tenhle chlápek se narodil ještě před druhou světovou válkou…
Možné je, že by jeho poslední alba nevyšla, kdyby před čtyřmi lety nepřišla covidová pandemie. Ian se zjevně dost nudil, a ačkoliv už koncertuje jen sporadicky, zkontaktoval kamarády muzikanty s nimiž prožil kus života a dali společně dohromady spoustu hudby, jejíž druhou část zpěvák a dávný frontman legendárních Mott The Hoople nyní vypouští na veřejnost. Je to gesto velice sympatické, protože i v podobě druhého dílu konceptu „Defiance“ se člověku dostává pořádná porce starosvětské, o to však upřímnější muziky. Takové, jakou může natočit pouze člověk, který zažil vrcholová období blues rocku, hard rocku či glam rocku, což je hudba, kterou Hunter vždy představoval. Třešničkou na dortu je účast kolegů, kteří (stejně jako Hunter) patří mezi legendy. Je zde jeho starý kamarád a dávný žák, frontman Def Leppard Joe Elliott, který si s sebou přivedl i kytaristu Phila Collena. Jsou tu ale i jiná zvučná jména - Brian May, Jeff Beck, Johnny Depp, zesnulý Taylor Hawkins či zásadní členové kapely Cheap Trick a Stone Temple Pilots.
Každá z hvězd přispěla svou troškou do mlýna, hlavní díl práce však ležel na Hunterovi a proto deska nese jeho jedinečný otisk. Jeho klasický rukopis, který je důvěrně známý z časů Mott The Hoople, i typický vokální projev, který je trochu více nakřáplý a posazený o pár tónů níž, ale to je věc, kterou mu nelze vyčítat. Hunterův hrubnoucí hlas sedí znamenitě ke skladbám, které jsou povětšinou vedeny v bluesovém a lehce nostalgickém duchu. Ian se dokáže rozparádit s úvodní „People“, v níž rozehraje rock n´roll jako za starých časů a kde jej podpoří dvě třetiny Cheap Trick (Rick Nielsen, Robin Zander a Tom Peterson), ale nejpozději od „The 3rd Rail“, což je znamenitá kytarová symbióza Jeffa Becka a Johnnyho Deppa, vše dostává bluesový nádech.
Přestože pro „This Ain`t Rock N`Roll“ vykouzlil Hunter formu amerického písničkářství s lehkým nádechem country, překrásné „Weed“ dává ve spolupráci členů Stone Temple Pilots překrásně uhrančivou atmosféru zaplivaných barů snad ještě z dob Divokého západu. V podobném duchu vede také „What Would I Do Without You“ a v závěrečné „Hope“, v níž (kromě kytar, o němž se postaral dávný Hunterův spoluhráč Andy York) vyniká i Ianovo piáno, které skladbám dává uvolněnou barovou atmosféru. Ta je příznačná i pro svižnější kusy ze závěru desku, „Kettle Of Fish“ a „Everybody`s Crazy But Me“ jsou načichlé tvorbou The Rolling Stones z z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tuto dobu neopouští na této desce ani Hunter. Vrací se k ní, protože ví, že byl v těch chvílích na vrcholu.
O žádném zenitu se mluvit nedá, v pětaosmdesáti jej lze docílit těžko. Ale kdo by to řešil, v podobě „Defiance Part 2" se posluchačům dostane nejpoctivější muziky staromilského ražení, které jediného Hunterova fanouška nemůže zklamat. Snad proto mu osud dovolí ještě malou chvilku pokračovat dál…
|
