Desátý říjen 1977 bude navždy zapsán do historie Journey zlatým písmem a bude i jedním z významných dnů v historii rockové hudby. Ten den se oficiálním členem a hlavním zpěvákem kapely stal Steve Perry. Toho měl manažer Herbie Herbert v hledáčku delší dobu, protože slyšel jeho výkon na demu skladby „If You Need Me, Call Me“ a proto jej před Nealem Schonem a Greggem Roliem začal prosazovat namísto Roberta Fleischmana, s nímž si do oka nepadl proto, neboť zpěvák se odmítal vzdát smlouvy s původním manažerem, čímž si zaručoval právo na vydání sólové desky. Perryho tajně přivedl na pódium, když byl Fleischman pryč a během zvukové zkoušky si s kapelou zahrál jednu skladbu, která mu umožnila vstup do Journey, čímž se začala psát nová a zcela odlišná kapitola v historii formace.
Koncertní debut si Perry s kapelou odbyl o osmnáct dnů později. Ohlasy na toto vystoupení nebyly zcela jednoznačné, což utvrdilo některé členy kapely (zejména bubeníka Aynsleyho Dunbara, ale také Gregga Rolieho) v tom, že kapela začíná směřovat, kam oni nechtěli. Bylo jasné, že s Perryho příchodem se Journey definitivně vymaní z jazz rockového a prog rockového stylu a příklon k mnohem větší komerčnosti bude nezbytným krokem. V tomto směru na kapelu tlačila i vydavatelská firma, která se dožadovala hitu, protože ani jedno z předchozích tří alb nenaplnilo očekávání. Perry přiznával, že kromě rocku je fanouškem popové hudby, což se ukázalo v jeho práci s melodiemi a velice citlivým přístupem k refrénovým částem, na něž kladl velký důraz. Firma se rozhodla do kapely (s nožem na krku) naposledy zainvestovat s tím, že očekává kasovní trhák. A ten také dostala.
Pro účely alba, v němž Journey viděli svou budoucnost, angažoval Herbert slavného britského producenta Roye Thomase Bakera, který měl obrovský úspěch s Queen, s nimiž vytvořil slavnou desku „A Night At The Opera“. Při práci na desce dokázal vytvořit zcela typický zvuk Journey, který kapelu odvedl daleko od kořenů, ale dokázal v rockové mozaice najít skulinku neopakovatelnosti a kapela byla snadno rozpoznatelná, jak díky Perryho vášnivému zpěvu, tak díky zvuku a hudebním harmoniím, čímž vznikl nenapodobitelný unikát. Skladba „Lights“, která desku otevírá, otevřela dveře do budoucna a ukázala zcela nový, ale o mnoho přitažlivější styl, jakým se Journey chtěli prezentovat. Přestože se odkazy na uplynulé období nepodařilo zcela vymýtit, kapela dělala vše proto, aby nová tvář nemusela být spojována s předchozími alby, přestože si za nimi pořád stála. Patřily však do jiné doby.
Natáčením alba „Infinity“ byl dokonán přerod, který začal krátkou epizodkou s Robertem Fleischmanem, ze které kapela použila několik skladeb. Fleischmanovým nejvýraznějším příspěvkem ke tvorbě Journey navždy zůstane druhý největší hit desky, slavná „Wheel In The Sky“, která spolu s „Lights“ byla důvodem, proč Journey pobláznili celou Ameriku a každá z nich v podobě singlů dosáhla multiplatinové úrovně. I když zbytek desky stojí trochu ve stínu těchto dvou titánských kompozic, není nouze o silné skladby, jimž dominuje silný Perryho hlas a výsostná melodičnost. Zejména první polovina alba má výrazně hitové ambice a Journey předkládají „Feeling That Way“ či „Anytime“, jako jasné koncertní tutovky.
Dále jsou tu baladičtější „Patiently“ či „Somethin` To Hide“, v nichž dominuje Perry a jeho vokální ekvilibristika, která z osmadvacetiletého chlápka udělala jednoho z nejnovějších idolů americké mládeže. Přestože se neztratil ani v tvrdších skladbách „La Do Da“ či „Can Do“ - první představuje odpověď na velmi slavné Boston - jsou tyto skladby největší slabinou kolekce. Když budeme hledat utajené typy a nespokojíme se s „Lights“ a „Wheel In The Sky“, narazíme na překrásnou „Winds Of March“, nejvíce odkazující k progrockové minulosti, ovšem poskytující velký prostor Perryho vokálním dovednostem. V závěsu za ní je závěrečná „Opened The Door“, která už propadla sítem času, ale při zpětném pohledu představuje velmi dobrou baladu s lehce nostalgickou atmosférou a decentními progrockovými dozvuky.
Journey s „Infinity“ vstoupili do jiného prostoru, než na jaký byli zvyklí, ovšem povedl se jim husarský kousek. V době, kdy Amerika byl uchvácena debutem Boston a oslavovala nové hrdiny Foreigner, přišli Journey s albem, které z nich udělalo velkou senzaci a spolu se zmíněnými soubory nejžhavější americkou akvizici doby. Ještě v roce 1977 se kapela potácela na hranici existence a bylo jí naznačováno, že pro vydavatele začíná představovat daňový odpis. O rok později hrála „Lights“ či „Wheel In The Sky“ v milionech domácností po celé Americe.
|
