Psal se roku 1972, prvotní hardrocková vlna byla na svém vrcholu a generovala první vítěze. Mezi ně se zařadili i britští Deep Purple, kapela, která měla na kontě milník „In Rock“, ovšem prodeje alb zatím pokulhávaly, a o číslech, které vykazovali Led Zeppelin nebo černokněžníci Black Sabbath si mohla nechat tahle parta jen zdát. Síla a dopad desky „Machine Head“ s hitem „Smoke On The Water“ se zatím neprojevil, a zdálo se, že brány do Ameriky budou pro Deep Purple navždy zavřené. Kapela proto obrátila pozornost jiným směrem, protože zoufale toužila vykročit z evropského teritoria, v němž už hvězdou byla, a zamířila na Dálný východ. Tam je pověst bezkonkurenční koncertní kapely předcházela, protože skutečná síla Deep Purple spočívala zejména v koncertních výkonech, což jim roztěkaní Black Sabbath či příliš profesorští Led Zeppelin mohli závidět.
Po příletu do Ósaky kapela zažila velký šok, když se jí od fanoušků dostalo přivítání, na které byli zvyklí snad pouze The Beatles. Především kytarista Ritchie Blackmore v zemi vycházejícího slunce měl takřka božský status. Japonci, kteří nedávno objevili jak „in Rock“, tak „Fireball“ a nově i „Machine Head“, považovali Deep Purple za novou světovou senzaci a jejich koncerty, které se měly uskutečnit v Ósace a hlavním městě Tokiu, byly dávno vyprodané. Přidávaly se další termíny a kredit kapely letěl rychle nahoru. V době, kdy management zjistil, že se koncerty vyprodávají rychlostí blesku, padlo rozhodnutí, že by mělo vzniknout živé album, které by pověstnou sílu kapely zachytilo. Kapele byl k dispozici i producent Martin Birch, který se osvědčil při studiové práci a spoléhalo se, že z dodaných záznamů dokáže vymáčknout ještě více. „Trvali jsme na tom, že pokud to má být vydáno, musí se to udělat pořádně,“ řekl k natáčení alba zpěvák Ian Gillan.
Realizaci nahrávky si vzal na starosti Birch, který po kapele chtěl jediné - aby na pódiu předvedla co nejlepší možný výkon, bez vědomí, že se vše natáčí. Pokud by se to nepovedlo, zůstal byl alespoň dobře odehraný koncert a slavná kolekce „Made In Japan“ by nemusela vyjít. Vybavení, které dodala firma Warner Bros., moc velkou důvěru nevzbuzovalo a Birch byl spíše skeptický. Podařilo se mu ale zachytit oba koncerty v Ósace a tokijské vystoupení, z nichž mohl vybírat podařenější kusy a z nich sestavit celou mozaiku. Navíc deska je udělána tak šikovně, že vzbuzuje záznam souvislého koncertu, což v roce 1972 nebylo úplně jednoduché docílit. I to je malý střípek do mozaiky, který z „Made In Japan“ dělá jedno z nejlepších koncertních alb všech dob. Hlavním důvodem je ale skutečnost, že nahrávka přesně zachycuje dravou sílu a obrovskou energii, kterou Deep Purple měli. Není to dané jen proslulými souboji Blackmoreovy kytary a klávesami Jona Lorda, prostor pro exhibice dostává Ian Paice i Gillan. Jediný, kdo hraje pro dobro celku, je basista Roger Glover.
Vztahy v kapele byly na bodě mrazu a Deep Purple se začínali štěpit na původní členy (Blackmorea, Paice a Lorda) a dvojici, kterou Blackmore považoval za přivandrovalce, Iana Gillana a Rogera Glovera. Zejména Gillana kytarista nemohl vystát od turné k albu „In Rock“ a nemohl mu zapomenout pár mizerných výkonů, na nichž se podepsal velkou měrou chlast. Ovšem Gillan byl hvězda a proto jej Blackmore se skřípěním zubů v kapele trpěl. Legenda praví, že chvíle, kdy chtěl kytarista zpěváka zabít, byla mezihra ve „Strange Kind Of Woman“, v níž Gillan po Blackmoreovi opakuje jeho kytarové vyhrávky. Ať už to bylo dílo spontánní nálady nebo předem nacvičený kus, jisté je, že to značně přispělo k tomu, aby fanouškům v roce 1972 bylo jasné, že se dny této sestavy pomalu sčítají. Ovšem v tu chvíli na vyostřené atmosféře fanoušek vydělával. Oba hlavní kohouti se předváděli ve svém hédonismu a pódiových výkonech, čímž strhávali kapelu, která se zběsile hnala za dvěma šílenci v popředí.
Stěžejním koncertem pro natáčení „Made In Japan“ se stalo druhé vystoupení z Ósaky, které se uskutečnilo 16. srpna 1972. Birch později přiznal, že šlo o jeden z nejlepších koncertů Deep Purple, a proto není divu, že ze sedmi skladeb pochází z toho vystoupení čtyři, včetně „Strange Kind Of Woman“, která je jedním z vrcholů kolekce. Tím je bezesporu i úvodní dvojice (rovněž z téhož koncertu) „Highway Star“ a „Child In Time“, přičemž obě ukazují, že Deep Purple v roce 1972 byla kapela, která začínala pomalu definovat pojem heavy metal, energie, kolik se jim podařilo nacpat do „Highway Star“ a slavných vypjatých pasáží a kytarových sól „Child In Time“, je dechberoucí. V těchto dvou věcech se kapela víceméně drží albové předlohy, v dalších skladbách se jí pokouší uniknout, co jí síly stačí. I to patřilo ke koloritu doby a je to jedna z věcí, které si Deep Purple udrželi dodnes.
Poslechněte si „Space Truckin“, nataženou do dvaceti minut, v základní části i tak zrychlenou, a při vědomí toho, že Deep Purple byli daleko od zneužívání povzbuzujících látek, jasně víte, že posloucháte radost z hudby samotné. Samozřejmostí je kakofonické zakončení, při němž Blackmore na pódiu demoloval svého Stratocastra, a i z pouhého audiozáznamu cítite chvilku napětí, kdy se, i přes buldocky zaťatou ochranku, pokouší trosky z kytary jako cenný artefakt získat horda zdivočelých Japonců. Velice zajímavá je skutečnost, že slavná „Smoke On The Water“ pochází jako jediná z první ósackého koncertu, protože na něm zazněla alespoň úvodní část slavného riffu stejně jako z desky. Na dalších už ji Blackmore, jenž skladbu nesnášel, úmyslně zmasakroval. Komplet doplňují strhující, deset minut trvající verze skladeb „The Mule“ a „Lazy“, které v experimentálním pojetí skvěle podtrhují spontánní náladu desky.
„Made In Japan“ je nehynoucí klasika, kterou lze označit jako matku rockových živáků. Kapele pomohla k většímu mezinárodnímu kreditu a spolu s úspěchem alba „Machine Head“ z ní udělala na čas hvězdy i v Americe. Muzikantům ale moc nepomohla. Po druhém turné v Japonsku začátkem léta následujícího roku za sebou Gillan vzteky práskl dveřmi a nedlouho poté kapelu opustil (z části nuceně), i Glover. Jedna kapitola, kterou symbolizuje i tento živák, se uzavřela.
|
