Jestliže Led Zeppelin vylétli ke hvězdám už na konci šedesátých let, kdy za všechny generační souputníky definovali nastupující hard rock, když z původního blues rocku udělali mnohem hřmotnější záležitost, vrchol si kapela nepochybně odbyla na začátku sedmdesátých let. To vydala hity prošpikovanou kolekci „Led Zeppelin IV“, která je považována za jedno z nejlepších rockových alb všech dob. Na ní se v roce 1973 podařilo navázat další velmi dobrou kolekcí „Houses Of The Holy“, kterou však část fanoušků pro jemnější přístup nepochopila, což však kolos, jakým britská formace byla, nemohlo zastavit. Turné Led Zeppelin k „Houses Of The Holy“ bylo do té doby největším podnikem jejich kariéry. Zejména Spojené státy kapele ležely u nohou a koncertní šňůra, která začala 4. května 1973 a protáhla se do konce července, trhala rekordy v návštěvnosti. Běžně se hrálo pro šedesát tisíc lidí a když na newyorském Shea Stadium Led Zeppelin překonali osm let starý rekord The Beatles, mluvil o nich celý svět.
Výjimečnost koncertního tažení mělo potvrdit i natáčení živého alba i videoprovedení vybraného koncertu. Volba padla na newyorský kulturní svatostánek Madison Square Garden, kde Led Zeppelin podnik nazvaný „Welcome Back“ končili. Volba to byla riskantní, protože¨kapela předchozí tři měsíce jela naplno a sil pomalu začalo ubývat. Jimmy Page a John Bonham se nestyděli podívat na dno láhve, zejména u Johna bylo jasné, že mu pití začíná přerůstat přes hlavu. Na koncertních výkonech to zatím nebylo znát, ale bylo jasné, že problém tam je. Chyběl jen pověstný krok a neúnavný motor Led Zeppelin mohl vypovědět službu. Nestalo se to, turné doběhlo do konce třemi vystoupeními v Madison Sqaure Garden, které byly zvěčněny na živé nahrávce „The Song Remains The Same“, pojmenované podle úvodní skladby z alba „Houses Of The Holy“, a bylo jasné, že kapela je ve vrcholové formě.
Když slyšíte úvodní atak v podobě skladby „Rock And Roll“ včetně klasického víru Bonhamových bicích, víte, že v tu chvíli se psala historie rockové hudby, protože skladba shrnuje veškerou přímočarou podstatu Led Zeppelin. Je jasně slyšet, že kapela je zkušená a vyhraná, a že jí nechybí mladická energie, což je pro rockovou hudbu podstatný aspekt. Start desky, který kromě „Rock And Roll“ obstarává ještě „Celebration Day“, „The Song Remains The Rain“ a zapomenutá art rocková lahůdka „The Rain Song“, je natolik silný, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo do drážek koncertních alb zaznamenáno. Je to jasný doklad toho, proč Led Zeppelin byli považováni za nejlepší kapelu na světě, jejíž koncerty jsou elektrizující událostí.
Led Zeppelin byli všeobecně uctívaní, takže si mohli dovolit do playlistu zařadit i dlouhé jam session, které skryli do skladby „Dazed And Confused“, již natáhli na více než šestadvacet minut. V takové chvíli by diváci z jiných koncertů odcházeli a proklínali kapelu, ale Led Zeppelin byli v pozici, že si mohli dovolit ůplně všechno. Proto jsou zde i preludie, které kapela vklínila do následující „No Quarter“, jejíž finále poskytuje prostor zejména Jimmymu Pageovi, která sází typická sóla. Fanouškům je odměnou strhující verze „Stairway To Heaven“, jejíž úvod pronáší zasněný Robert Plant jako kdyby byl lehce mimo realitu, ale slavná gradace jej znovu vrátí pevně na zem, aby předvedl všechny pěvecké přednosti v drtivém finále, v němž kapela ponechala drobný prostor Pageovi pro výtrysk inspirace, ale většinou se drží albového originálu.
To nejde říct o „Moby Dick“, která byla oproti originálu protažena trojnásobně a podle očekávání ponechala prostor Bonhamovi, který bubenické sólo rozkošatěl do neuvěřitelné šíře a zastínil i dávný vzor Gingera Bakera, který v šedesátých letech povýšil bubenické sólo na normu rockových koncertů. Bonzo ukazuje, proč byl brán za bubenický fenomén definující typicky rockovou hru. Deska je završena jedním z největších hitů kapely, „Whole Lotta Love“, ve které si neodpustil exhibicionistické choutky zejména Page, jenž si společně s Bonhamem střední část skladby uzmul pro sebe. Plant se jim snaží vyrovnat vysokými výkřiky a hlasovým kouzlením zejména ve finále skladby, která představovala běžnou tečku za vystoupeními Led Zeppelin.
Osud této nahrávky nebyl tak jednoznačný jako její obsah. Bylo rozhodnuto o vydání na rok 1974, ale management kapely termín změnil. Led Zeppelin se rozhodli v tomto roce utlumit aktivity na minimum a věnovat se založení vlastní vydavatelské značky Swan Song, pojmenované po nevydané skladbě. Měli rovněž problémy uvnitř kapely. Basista John Paul Jones se netajil chutí odejít, proti srsti mu byla zejména narůstající závislost Pagea a Bonhama. Jones rozhodnutí vzal zpět, ale vnitřní integrita byla nahlodána. „The Song Remains The Same“ leželo v šuplíku až do roku 1976, kdy kapela měla na svém kontě další album, poslední skvělé dílo „Physical Graffitii“.
Když „The Song Remains The Same“ na konci října 1976 vyšlo, byla už jiná doba. Ani Led Zeppelin už nebyli stejnou kapelou. Podepsala se na nich nehoda zpěváka Roberta Planta, který na řeckém ostrově Rhodos obtočil auto kolem stromu a půl roku byl vyřazen z jakékoliv činnosti. Jimmy Page si vypěstoval slušný heroinový návyk a John Bonham se stále více propadal do alkoholického pekla. Jiná byla i scéna. Britskými ostrovy se přehnalo turné „Anarchy In The U.K.“ a dlouhé jamy a preludie byly absolutně mimo hlavní pozornost. I tak je „The Song Remains The Same“ překrásnou ukázkou síly kapely a demonstrací hardrockové vznešenosti v nejsilnějších chvilkách.
|
