Čekat s vydáním nové desky osm let může být pro Demon velmi zrádné. Když je jedinému původnímu členovi, frontmanovi Daveu Hillovi, šestasedmdesát let, je to nahnuté a nikdy nevíte, jestli mu zdraví dovolí nějaké pokračování. Tentokrát se osud smiloval, ale pokud by mělo další album přijít znovu za osm let, není moc velká pravděpodobnost, že deska vyjde nebo že bude za něco stát. Demon stárnou, přestože se zdálo, že kapela dokáže odolávat zubu času. Kromě Hilla už vyměnila všechny původní členy, styl upravila do výsledné hard n`heavy podoby, v níž je stejně dobře cítit Nová vlna britského heavy metalu, na níž tahle parta začínala, i koketérie s AOR, s čímž pokračovala směrem k devadesátým letům.
Dlouho se soudilo, že Demon jsou jednou z nejpodceňovanějších kapel, které vzešly z Nové vlny britského heavy metalu, o čemž svědčila i alba „The Unexpected Guest“ nebo „British Standart Approved“. Jenže čas všechno trochu rozostřil a Demon jsou dnes právem považováni za legendu žánru, které nebyl dán do vínku komerční úspěch. To jim zaručuje trochu shovívavosti k novým dílům a vzhledem k Hillově věku i trochu bezpodmínečné úcty, i vzhledem k tomu, že kapela v novém tisíciletí netvoří tak dobrá alba jako v osmdesátých let. Nesklouzla někam k průměru, nedělá si ostudu, ale dávná síla už zmizela a zbylo jen slušně odvedené řemeslo, sem tam povedená skladba a řádka stylových klišé, bez nich se kapela, která na scéně působí pětačtyřicet let, prostě neobejde.
Vším tím je prosycena i novinka „Invincible“, která je typickou prací kapely z nového milénia. Je o něco unavenější než minulá „Cemetery Junction“, která nebyla vrcholovým dílem kapely, ale zejména pro skalní příznivce kapely zůstane nutností. Pamětník lehce zamáčkne slzu, když mu dojde, že Dave Hill už není takový zpěvák jako býval a přestože jeho rozsah z hrdla kupodivu příliš nemizí, s intonací a výslovností je to nepoměrně horší a jeho šišlavý projev na některých místech desky působí spíše rušivým způsobem. To je riziko toho, když posloucháte legendy, kterým táhne na osmdesát. Na druhou stranu je jeho hlas hlavní spojnicí s minulostí a to kapele odpárat nejde. Pokud se přes to přenesete, zjistíte, že „Invincible“ obsahuje řádku velmi dobrých skladeb, které jménu Demon ostudu rozhodně nedělají.
Nejslabší je kapela ve středním tempu, naštěstí skladeb, v jakých ji zcela slyšitelně dochází šťáva, tolik není. Je to případ vyloženě nudné „Ghost From The Past“, kterou mezi zbytečnými skladbami doplňuje ještě „Hole In The Sky“ a titulní „Invincible“. To jsou místa, za něž si kapela pochvalu nezaslouží. Chválit jí nejde ani za to, v jak nemohoucném stylu zakončila jinak pěknou závěrečnou baladu „Forever Seventeen“, ale tím zásadní výtky končí. „Break The Spell“ je vynikající balada, v níž se Hill bičuje k výkonu za hranice svých možností a čtveřice zásadních skladeb – „In My Blood“, „Face The Master“, „Beyond The Darkness“ a „Rise Up“, jsou skvěle napsané hymny stadionového hard rocku a heavy metalu, za které lze kapele vyseknout poklonu.
Pokud by „Invincible“ měla být finálním albem Demon (o tom se v souvislosti se zasloužilými kapelami mluví až povážlivě moc často), loučení to není až tak špatné. Po stránce nápaditosti (ne energie) strčí novinka předchozí „Cemetery Junction“ do kapsy, ale na pomýšlení na bůhvíjaké vrcholy je přece jen už příliš pozdě.
|
