Na jaře 1975 měli američtí Kiss na svém kontě tři studiová alba, ale ta z nich velkou kapelu neudělala. Věděli o nich jen zasvěcení, kteří chodili na koncerty do newyorských klubů a kapela se pomalu začala loučit s hvězdnou kariérou, kterou si ještě pod názvem Wicked Lester vysnila. Na úspěchu pracovala zdatně především na živých vystoupeních, na nichž pilovala show prostřednictvím pyroefektů či rekvizit jako střílející kytara, plivání krve či chrlení ohně. Nic z toho se ale nepromítalo do prodeje alb, které pokulhávaly a kapela finančně živořila. Situaci zhoršily také finanční problémy vydavatelské společnosti Casablanca, která těžce ztroskotala s vydáním dvojalba mluveného slova komika Johnnyho Carsona, a vypadalo to, že Kiss půjdou ke dnu jako první.
Generální ředitel Casablancy Neil Bogart ale otočil a rozhodl se udělat proslulé salto mortale. Buď všechno nebo nic. Vsadil na Kiss a jejich žhavá vystoupení, neboť věřil, že se kapele podaří dostat strhující živelnou energii i do drážek alba, protože ani jedno z dosud vydaných děl koncertním výkonům neodpovídalo. „Nikdy jsem si nemyslel, že by některé z našich prvních tří alb zachytilo intenzitu toho, co kapela chtěla nebo byla,“ přiznal frontman Paul Stanley, který Bogartovo rozhodnutí přivítal, protože živé album se jevilo jako možná záchrana nejen pro Casablancu, ale i pro Kiss, jelikož žádný větší label o kapelu, která má na kontě tři komerční propadáky, velký zájem nejevil. Bogart předvedl výtečný tah, když místo sebe do producentského křesla posadil ostříleného Eddieho Kramera, který měl za sebou spolupráci s Jimim Hendrixem či s The Beatles.
Turné ke třetímu albu „Dressed To Kill“ bylo na spadnutí, ovšem Bogartovi na realizaci chyběly peníze. Sehnal je manažer Kiss Bill Aucoin, jenž z kapsy vytáhl tři sta tisíc dolarů, které byly určené jak na koncerty, tak na natáčení živé desky. Kdyby celý projekt nevyšel, Aucoina a kapelu by potopil, a proto se všechno vsadilo na jedinou kartu. Kapela vytáhla do světa v den vydání „Dressed To Kill“, 19. března 1975, a zpočátku to vypadalo na grandiózní propadák. Nešlo o to, že by nechodili lidé, na většině míst měla kapela vyprodáno, ale o to, že prvotní pořízené záznamy byly prakticky nepoužitelné. V praxi se projevilo, že jak Paul Stanley, tak Gene Simmons jsou muzikanty veskrze průměrnými, což jasně demonstrovaly nahrávky, na nichž oba zpívají falešně, stejně jako chyby v instrumentálních částech, které nešlo jen tak přehlédnout. Bylo rozhodnuto, že natočený materiál bude nutné podrobit studiové úpravě, což byla práce pro Eddieho Kramera.
Výsledek patří k nesmrtelným legendám rock `n`rollu. Kramer byl člověk na svém místě a i když řada fanoušků kapele vyčítá, že „Alive!“ až tak živou nahrávkou není, je jasné, že produkt, který vyšel 10. září 1975, dokázal splnit přesně to, co se od něho očekávalo - , zachytil koncertní energii do drážek desky. I když členové kapely přiznali, že se řada věcí dodělávala ve studiu a Simmons na rovinu tvrdil, že „většina lidí předpokládá, že to bylo všechno živé, ale nebylo,“ je výsledek ohromující. „Alive!“ skladbám z prvních tří desek dala přesně to, co potřebovaly a nechala je vyrůst do krásy. Úvodní dvojice „Duece“ a „Strutter“ působila, jako kdyby skladby dostaly velkou adrenalinovou injekci a nahrávku rozsvítily do netušených rozměrů. Síla narostla i u dalších písní, které na předchozích deskách zanikaly, jako například „Firehouse“, „Got The Choose“, „Nothin` To Lose“ nebo „Watchin` You“, přičemž do vyloženě extatických stavů se kapela dostává ve dvanáct minut trvající „100.000 Years“, jejíž střed tvoří bubenické sólo Petera Crisse a Stanleyho halekání „rock n`roll“, na což mu publikum freneticky odpovídá. Že se tahle část nikdy nestala a vše bylo doděláno ve studiu ani tak nevadí, protože ten moment je pamětihodný.
Deska je postavena tak, aby gradovala, takže po dramatické „Black Diamond“ přijdou energické „Rock Bottom“ a „Cold Gin“, která je hvězdnou chvilkou pro Ace Frehleyho, přestože pěvecký post převzal Gene Simmons. Grandiózní finále obstará slavná „Rock And Roll All Nite“ a „Let Me Go, Rock N`Roll“ (nezvykle v tomto pořadí, protože s první Kiss koncerty zpravidla končili), kdy už víte, že jste byly svědky něčeho výjimečného. Sice také součástí podvodu na fanoušky, ale Kiss vždycky tvrdili, že účel světí prostředky a v tomto případě toto rčení dosáhlo absolutního významu. „Lidé se dohadovali, zda „Alive!“ je čistě živá nahrávka, nebo je nějak vylepšená. Odpověď zní: vylepšili jsme to. Nebudeme nic skrývat nebo někoho klamat. Ale kdo chtěl slyšet donekonečna se opakující chyby? Kdo chtěl slyšet rozladěnou kytaru?,“ řekl k pozdější aféře „Alive!“ Paul Stanley. „Koho zajímá, jestli to bylo upravované? Energie stále přichází,“ uzavřel věc producent Eddie Kramer a v podstatě má pravdu.
Z „Alive!“ se stal trhák a Kiss novým objevem Amerilky. Deska kapele zachránila kariéru, protože fanoušci začali zpětně objevovat i první tři alba, jejichž prodejnost se rovněž hnula. Pět dní po vydání „Alive!“, kdy už bylo jasné, že je zaděláno na senzaci, dal Bill Aucoin společnosti Casablanca výpověď. V rámci podniku vypuklo zděšení, protože živák měl zachránit nejen Kiss, ale i Casablancu. Neil Bogart se projevil jako obchodník a Aucoinovi vystavil šek na dva miliony dolarů. Na rozdíl od investice do alba monologů Johnnyho Carsona se investice do Kiss Bogartovi pohodlně vrátila. S vydáním „Alive!“ začala sebevědomá a veleúspěšná jízda kapely druhou polovinou sedmdesátých let. Najednou nebylo v Americe větší kapely než Kiss!
|
