Vzestup, jaký Journey na konci sedmdesátých let zažívali, byl přímo hmatatelný. Kapela už nereagovala na úspěch kapel hrajících melodický hard rock, ať už to byli Foreigner, Kansas, Cheap Trick, Van Halen nebo Boston, ale byli toho nedílnou součástí a drali se na pozici lídra scény. Turné, které odjeli po „Evolution“, bylo jejich nejvýdělečnějším podnikem, který přinesl kolem pěti milionů dolarů. Kapela si v klidu mohla dopřát mnohem komfortnější cestování a její možnosti se najednou rozšířily do té míry, že Ameriku brázdily kamiony s logem kapely a v každém městě, kam Journey dorazili, na ně čekaly tisícovky příznivců. Kapela věděla, že začíná být součástí něčeho velkého, mnohem většího než původně zamýšlela a její popularitu už registrovala komerční rádia, která si oblíbila singly z předchozích desek.
Byla to však doba, kdy tlak na kapelu sílil, protože vydavatelská společnost Columbia věděla, že se po počátečním martýriu kolem albových propadáků z Journey stává dojná kráva, a proto se dožadovala nového materiálu, který by doplnil předchozí úspěch. Byl listopad 1979, rok poté, co Journey vyprodukovali „Evolution“ a kapela byla znovu zavřená ve studiu, tentokrát s ostříleným producentem Geoffem Workmanem, který měl na kontě spolupráci s Queen, Cars, či mladičkým Keithem Olsonem, jehož doba měla přijít v nadcházejících glam metalových časech. Už od počátku práce bylo jasné, že definitivně dominující skladatelská dvojice se rekrutovala ze zpěváka Stevea Perryho a kytaristy Neala Schona, klávesista Gregg Rolie zahájil ústup do pozadí, jako spoluaiutor je podepsán pouze pod dvěma skladbami, což je od původního tahouna zoufale nízké skóre. Byla to předzvěst budoucích věcí, které Rolieho vyhnaly z jeho postu.
Už když deska vznikala, bylo jasné, že se na ní klube obrovský hit. Svižná stadionovka „Any Way You Want It“ byla umístěna na úvod desky, neboť lehkostí a geniálně napsaným refrénem převyšovala ostatní materiál. Z toho je jasné, že „Departure“ i přes svou kvalitu je v podstatě deskou jednoho hitu. Přestože se na něm dá najít celá řada zajímavých momentů, ta skladba všechny ostatní převyšuje. Když překousnete sešup, který představuje nevýrazná „Walk Like A Lady“, otevře se vám deska k dalšímu posluchačskému zážitku, ačkoliv ne tak silnému jako tomu bylo na „Evolution“ a zejména „Infinity“. Druhou „Any Way You Want It“ nehledejte, ale i tak deska dokáže potěšit řadou dalších skladeb. Skvělá „Someday Soon“, v níž si zpěv rozdělili Rolie a Perry, je důkazem toho, jak skvělé melodie umí kapela vykouzlit, aniž by musela stavět na okázalosti hitů. Jejím opakem je jímavá „People And Places“, ve které titěrná hra s melodiemi dá vzpomenout na prog rockové období, přičemž refrén pošilhává mírně po popu.
Problémem „Departure“ je, že kapela na album umístila dvanáct položek, i když ne všechny odpovídají historickému postavení desky. „Where Were You“ a „Line Of Fire“ dokáží potěšit energičností, grandiózní „I`m Cryin`“ strhující potemnělou atmosférou, v níž se Perryho hlas proplétá se sólovými výstupy Neala Schona, a „Good Morning Girl“ Perryho výstupem takřka a capella. Tahle místa mohou za to, že je „Departure“ považována za stejnou klasiku jako dvě předchozí desky, ačkoliv obsahuje i méně přesvědčivé položky. Zejména je to případ otravné „Precious Time“ a závěru desky, v němž v podobě unylých „Stay Awhile“ a „Homemade Love“ kapele dochází dech.
I přes nevyrovnanost a uspěchanost má „Departure“ místo v klasické diskografii Journey jisté, přestože je jasné, že z legendární éry kapely je dílem nejslabším. Každopádně to, co z let 1978 až 1986 znamená nejslabší, je pořád to, za co by jiné kapely daly bůhvíco. Potvrzuje to skutečnost, že prodejnost alba dosáhla (zejména díky „Any Way You Want It“) dalšího vrcholu a bylo jasné, že úspěch kapely není dílem náhody. Následující koncertní tažení, které bylo zvěčněné na výtečném živém albu „Captured“, jež vyšlo v lednu 1981, toho bylo důkazem, ačkoliv se zaměřilo zejména na Perryho hity a skladby jako „Of Lifetime“ nebo „Kohoutek“, ač je kapela naživo hrála, nechalo nepovšimnuté.
Rok 1980 Journey uzavřeli ještě jedním zajímavým počinem, albem „Dream. After Dream“, které během jednoho říjnového týdne natočili pro potřeby japonského romantického sci-fi filmu Yume Yume No Ato. „Dream, After Dream“ je zcela jiným typem alba, než jaká Journey proslavila, neboť se vrací k původní progrockové tváři kapely, která je výrazně ovlivněna jazz fusion. Z devíti skladeb představuje šest instrumentálek, které jsou sice hráčsky na výši, ale tak vzdálené tehdejší tváři Journey, jako by je hrála jiná kapela. Deska je ceněnou raritou, protože ve své době (stejně jako film) propadla a dnes se k ní příliš nehlásí ani kapela. Důležité na ní je, že je posledním dílem, na kterém se podílel klávesista Gregg Rolie.
|
