Jednu dobu se zdálo, že se Firehouse stanou zachránci glam metalového žánru, jenž se na konci osmdesátých let vyčerpal a v nekonečné honbě za záplavou peněz, kterou slibovala rotace pořádně vlasatých klipů na MTV, pozbýval svou identitu. Bylo tu dvacet kopií Mötley Crüe, desatero Poison a patero Ratt, a úroveň šla všeobecně dolů. Pak se objevili Firehouse z Richmondu ve Virginii a podařilo se jim z pomalu odumírajícího žánru vykřesat poslední jiskřičky úspěchu. Bylo vidět, že není potřeba vymetat večírky na Sunset Stripu a tupě opilecky mžourat na to, jakou smetanu slízli jiní. Firehouse na to šli jinak než Mötley Crüe, Poison nebo Guns N`Roses. Vzdali se punkového přístupu a ukázali, že jejich kořeny jsou mnohem hardrockovější, přestože do glam mmetalové škatulky zařazeni byli.
Přestože Firehouse do rock n`rollového kolotoče vstoupili až na začátku devadesátých let, jejich stopy sahají o řadu let dále. Za vším stál konkurz na bubeníka do kapely White Heat, kterou v roce 1984 vedl kytarista Bill Leverty. Když po dvaceti kolech přišel do zkušebny Michael Foster, Leverty si byl jistý, že to je člověk, který jej doprovodí k úspěchu, což se o zbytlku White Heat říct nedalo. V okolí hrávala kapela Maxx Warrior, hrající v podstatě čistokrevný heavy metal, která ve svém středu měla razantního a velmi svébytného vokalistu CJ Snarea, jehož projev Levertymu učaroval. Rozhodl se s Fosterem Maxx Warrior rozložit a Snarea přilákat k sobě. Spolu s ním o pár měsíců později přišel i baskytarista z Maxx Warrior Perry Richardson a kapela se přesunula do Severní Karolíny, kde začala pracoval na prvních demosnímcích.
Dřela několik let tak, že přes den natáčela skladby v provizorním studiu v ložnici Levertyho bytu a přes noc hrála v hotelích převzaté skladby, aby se nějak uživila. Dělala i koncerty s vlastními věcmi, které si získávaly čím dál větší renomé a neunikli ani pozornosti hledačů talentů společnosti Epic Music, kteří se na jedno představení do Severní Karolíny zaletěli podívat. Výsledkem byla nahrávací smlouva a k dispozici producent David Prater, který v minulosti hrával na bicí s Carlosem Santanou. Demosnímek byl tak silný, že se čekal velký úspěch a proto se na tvorbě debutového alba Firehouse nešetřilo, což je na výsledku slyšet. Prater kapelu opatřil naprosto bombastickým zvukem, který v sobě nezapřel inspiraci v produkčním výsledku slavné „Hysterie“ od Def Leppard, kam místo noblesnosti vsunul více glam metalového pozlátka, což sedělo k textům kapely, která se zabývala zejména problémy dospívajících.
První singl „Shake & Tumble“, který vyšel ještě před vydáním desky, příliš nezabodoval a tvář pohlavárů Epic Records se začala zachmuřovat. Naštěstí „Shake & Tumble“ není tahounem alba a patří k jeho slabinám. Kapela se poučila a s managementem vybrala jako další tři singly nejtěžší kalibr. Kolo štěstí se začalo roztáčet s druhým singlem „Don`t Treat Me Bad“, který zaznamenal nepoměrně větší úspěch, jenž byl korunován ikonickou baladou „Love Of A Lifetime“ a stadionovou hitovkou „All She Wrote“, která kapelu definitivně vynesla na vrchol. Ukázala, jak mistrně dokázali Firehouse těžit z def leppardovského zvuku, který uměli zasadit do vlastní energie, jež měla blízko k nespoutanosti glam mnetalových hrdinů.
Na albu je těžké najít slabé položky. Pokud bychom měli zmínit skladby, kterré lze označit za slabší, bude to „Shake & Tumble“, nepříliš výrazná a zbytečně uječená „Oughta Be A Law“ a těžkopádná „Don`t Walk Away“. Zbytek, počínaje nasupeným otvírákem „Rock On The Radio“, patří k tomu lepšímu, co závěrečná glam mmetalová vlna nabídla. Lehkonohé hymny „Home Is Where Your Heart Is“, „Overnight Sensation“ či „Helpless“ zdatně podporovaly singlové trháky a hnaly kapelu k předním místům v hitparádách. Výsledek byl ohromující. Jedenadvacáté místo v oficiální americké hitparádě a dva miliony prodaných kusů, to bylo něco, co nikdo nečekal, Firehouse se stali senzací zimní sezony roku 1990 a ve skladbách na přání na MTV válcovali mnohem zkušenější kolegy.
Pro kapelu nebyla z dlouhodobého hlediska důležitá ani tak přízeň vrtkavého amerického publika, ale úspěch, kterého Firehouse docílili v asijských zemí a zejména v Japonsku, kde se stali alespoň na chvíli nejoblíbenější rockovou kapelou. Z úspěchu se začala točit hlava a Leverty směle v médiích prohlašoval, že jde teprve o první kolo. Nemohl vědět, že se blíží pohroma ze Seattlu.
|
