Když se bavíme o Judas Priest sedmdesátých let, musíme dodat, že řeč není o té samé kapele jako nyní. Tehdy žádná heavymetalová scéna neexistovala, ač to v podhoubí vřelo, a Judas Priest byli jednou kapelou z mnoha, která nebyla považována za lídra hard rockové scény. Fanoušci si sice už všímali jejich potenciálu, který spočíval ve frenetickém, ječivém vokálu Roba Halforda, jenž nemohl zapřít nezaměnitelnou barvu, a také v kytarové symbióze K.K. Downinga a Glenna Tiptona, kteří jako kdyby se celou druhou polovinu sedmdesátých let připravovali na dění v dekádě následující. Skutečnost, že kapela s každou další deskou přitvrzovala, tomu nasvědčovaal. Dávno byl pryč bezpohlavní blues rock debutu „Rocka Rolla“, ale i skoro až gotická epičnost „Sad Wings Of Destiny“, která se dá považovat za jeden z předobrazů heavy metalu.
Album „Sin After Sin“ částečně naznačilo, o co kapele půjde, i když výsledek pohřbil z producentského křesla basista Deep Purple Roger Glover. Pak přišla tvrdá a zběsilá „Stained Class“, následována vycizelovanou „Killing Machine“ a Judas Priest se prezentovali jako rodící se fenomén. Táhly se za nimi davy fanoušků, nad kterými se vznášel Halfordův ječák jako policejní siréna. Punk na britských ostrovech mizel, ke slovu se dral heavy metal a koncerty Judas Priest začínaly být oslavou stylu. Kapela jasně definovala svou výraznou image, založenou na stylu sado maso salónů, kam se promítla i tajená Halfordova homosexuální orientace a rázem byl definován vzhled komunity, kterou Judas Priest vedli. Věhlas souboru začal překračovat hranice Spojeného království a kapela se vypravila na první turné po Japonsku, což byl pádný důvod k natočení prvního živého alba.
Koncerty Judas Priest ukazovaly směr kapely, která se od prvních desek, ovlivněných Black Sabbath, přesouvala ke srozumitelnějšímu výrazu, jenž sázel hlavně na energii a tvrdost jprojevu. Kapela ze setlistu vyřadila pomalejší věci typu „Beyond The Realms Of Death“, jako jediná přežila ikonická „Victims Of Changes“, která byla doplňována nejzběsilejšími a nejtvrdšími kusy. Na to mladí posluchači slyšeli, protože epické skladby jim až příliš připomínali hudbu, kterou poslouchali starší sourozenci či rodiče, a to Judas Priest pochopili velice rychle. Jasně je to znát ze živáku „Unleashed In The East“, z něhož tryská příval energie, a jestliže se nemusí jeho setlist jevit jako ideální a pro kapelu reprezentativní, ve své době tomu tak bylo, protože je jen pár výtek, které brání v absolutoriu.
Největší z nich platí i pro současné koncerty Judas Priest - letité a neustálé zařazování skladby „The Green Manalishi (With The Two-Pronged Crown)“, což je nevýrazný kus od Fleetwood Mac, který desítky let zabírá při koncertě místo mnohem zajímavějším skladbám. Je tomu tak i zde, posluchač může kvůli tomu pociťovat absenci „Dissident Aggressor“, „Evening Star“, „Saints In Hell“, či překrásné balady „Before The Dawn“. Zbytek alba je klasikou, výpovědí doby a svědkem toho, jak energická mašina Judas Priest byli. Dokázali napěchovat sílu i do složitějších „Victims Of Changes“ (věděli jste, že ji napsal ještě Halfordův předchůdce Al Atkins?) a „Genocide“, které jdou trochu nepochopitelně za sebou, ale ve výsledku zanechají skvělý dojem.
Nesmrtelný je vstup do koncertní desky v podobě zrychlené „Exciter“, která volně přejde do neméně skvělé „Running Wild“, což je stejně extatický úvod, jako když o pár let později slavnou „Screaming For Vengeance“ zahajovala instrumentálka „Hellion“ s navazující dvojicí „Electric Eye“ a „Riding On The Wind“. „Exciter“ a „Running Wild“ neomylně ukazovaly, kam Judas Priest míří. Jako vypořádání s předchozí tvorbou je zde úvodní skladba z alba „Sin After Sin“, „Sinner“, které potřebná energie ve studiové formě chyběla, ale při koncertním provedení jako kdyby byla polita živou vodou. To samé platí i pro coververzi „Diamond And Rust“ od folkové písničkářky Joan Baez, která však na rozdíl od „The Green Manalishi“ nepostrádá relevantnost. Kapela se skvěle popasovala i s vlastní klasikou „Tyrant“ a „Ripper“, kterým dala vůni blížící se heavy metalové vlny namísto trochu archaického podání ve studiové práci.
Přestože se během let objevily spekulace, nakolik byla deska upravována ve studiu a Rob Halford přiznal, že vokály musel přetáčet na řadě míst znova, protože původní záznam byl zničen, odsudek nazývaný „Unleashed In The Studio“ na místě není. Tenhle živák musíte vzít se vším všudy, protože za celá sedmdesátá léta je pravděpodobně nejlepším dokladem vývoje kapely. Končí s ním jedna éra. „Unleashed In The East“ je zahájením spolupráce s producentem Tomem Allomem, s nímž zažili Judas Priest následující chvíle největší slávy a rozchodem s bubeníkem Lesem Binksem. Ten se neobešel bez zlé krve, management kapely rozhodl, že mu za výkon na „Unleashed In The East“ nezaplatí, což je nepěkná tečka za tak skvělým živým albem, které přispělo k tomu, že následující rok „British Steel“ duněla ve zcela heavymetalovém duchu.
|
