Kritika se na začátku osmdesátých let k Journey vůbec nestavěla smířlivě, a to ani publicisté, kteří kapelu po příchodu Stevea Perryho a vydání přelomové desky „Infinity“ vynášeli do nebes. Jenže uběhlo několik let, desky Journey nabraly klesající tendenci a nic nedokázal zachránit ani jazzrockový soundtrack ke zmatenému filmu „Dream, After Dream“ který fanoušky znejistil ještě více, protože podobně složitý a zcela nekomerční materiál od kapely neočekávali. Vážně hrozilo, že Journey začnou ztrácet svou půdu pod nohama jako se to dělo Kiss nebo Cheap Trick. I když „Departure“ vykázala nejlepší prodejní čísla, kapela nerada přiznávala, že kromě „Any Way You Want It“ deska nic převratného nenabízí.
Kapela se ocitla v personální krizi, po ukončení turné a natočení alba „Dream, After Dream“ přišel s nečekanou výpovědí někdejší tahoun a lídr, klávesista Gregg Rolie. I přes některé rozdílné názory v minulosti, v nichž Rolie preferoval složitější a progresivnější zvuk, jenž byl naprosto protichůdný než směřování Journey, jeho odchod těžce nesl zejména kytarista Neal Schon. Rolie si chtěl založit rodinu a věnovat se svým projektům, takže opustil podruhé (a naposledy) v životě lukrativní post, neboť na začátku sedmdesátých let opustil kapelu Carlose Santany. Ve výběru vokalisty byla kapela zprvu nešťastná, protože nikdo nesplňoval její přísné parametry, až Rolie sám vybral svého nástupce a do Journey přivedl hráče britských poprockerů The Babys Jonathana Caina. Byla to známka toho, že Rolie souhlasil s dalším příklonem ke komerčnímu zvuku, pro který byl Cain jako dělaný. Jednou pro vždy tak Rolieho varhany nahradil Caineův syntezátor.
Cain se vei skladatelském procesu stal parťákem Stevea Perryho a Neala Schona, a ukázal se být pro potřeby Journey platnějším hráčem než Gregg Rolie, neboť přinesl mnohem modernější přístup, který mě daleko do jazzrockových a progrockových experimentů, které z repertoáru kapely zmizely. Kompoziční proces šel velice lehce a začal se rodit materiál, který měl vstoupit do dějin. Kapela k natáčení znovu přizvala Keitha Olsona, s nímž se jí osvědčila spolupráce na „Departure“, nově přibyl bývalý zvukový technik Queen Mike Stone, jenž měl novému materiálu dát patřičně vznosný nádech, který Journey obdivovali na albech Queen ze sedmdesátých let. Během jara 1981 v kalifornských studiích v Berkeley vznikl materiál, který řada lidí považuje za nejlepší AOR album všech dob.
Že půjde o něco velkého, ukázala týden před vydáním alba baladická „Who`s Crying Now“, jenž ukázala, že Journey drží prst na tepu doby a dokáží být moderní, bez toho, aby ztratili původní kouzlo. Skladba okamžitě vystřelila do hitparád, kam ji záhy měla následovat celá deska, jež podobných trháků obsahuje několik. Uvede ji nejslavnější skladba Journey „Don`t Stop Believin`“, která relevanci neztratila dodnes, neboť v době covidové pandemie byla symbolem změny k lepšímu a dosáhla hranice jedné miliardy zhlédnutí na Youtube. Skladba, které dominuje Caineův klávesový úvod a chytlavá melodická linka, se stala synonymem stadionového hitu pro celá osmdesátá léta, podle kterého řada jiných kapel přepisovala své skladby.
Mezi singlové trháky se vklínila výtečná „Stone In Love“, která se stala oblíbenou věcí rockových stanic a zde má funkci tvrdší skladby, což mezi dvěma líbivějšími kusy nezaškodí. Z rockovějších zástupců na albu je nejpřesvědčivější, protože pokud má „Escape“ nějaké slabiny, pak jsou to „Keep On Runnin`”, „Lay It Down“ a „Dead Or Alive“, které se snaží nabudit dojem toho, že Journey by klidně mohli být považováni za striktně hard rockovou kapelu, ale to jsou okamžiky, které desce sluší nejméně. Vyvažují je další ohromné věci. Ať už je to další singlový šlágr „Open Arms“, který desku uzavírá, jehož kvality dávno prověřil čas. Jsou to i méně známé kousky, další balada „Still They Ride“, šlapavá titulní jízda, která jako jediná má tendenci vracet se ke zvuku, který Journey měli s Greggem Roliem a dramatická nádhera „Mother, Father“, velká chvilka pro Stevea Perryho, jenž v ní nešetří emocemi, které posluchače dokáží dojmout i vyvolat řadu dalších reakcí.
I když se očekával opačný trend, Journey stanuli na dosavadním vrcholu. I když dobové recenze znovu album trhaly na kusy, musely se sklonit před jeho kvalitou a oblíbeností, která nabrala raketové tempo. Bylo to léto, kdy AOR dosáhl vlastního Mount Everestu, protože čtrnáct dnů před „Escape“ vyšla „4“ od Foreigner a prázdniny ve Spojených státech byly ve znamení těchto dvou desek. Šly jich přes pulty miliony a ačkoliv se fanoušci nemohli dohodnout, která z nich je lepší, čas z obou udělal nesmrtelnou klasiku.
|
