Sobota:
Sobotní program nabídl na Ronnie James Dio stage méně zvučná jména než v ostatních dnech. To ovšem neplatilo o vedlejším pódiu (pojmenované jednoduše „2. stage“), kde se v sobotu představila velmi přitažlivá soupiska představitelů domácí scény. Nejočekávanější bylo vstoupení power metalových Rimortis, kteří nedávno radikálně obměnili sestavu. Do kapely se vrátil fanoušky zbožňovaný zpěvák Milan Hloucal. Druhou citelnou změnou byla výměna kláves za kytaru. Nová (a staronová) krev kapelu neskutečně nakopla. Už dlouho jsem neviděl Rimortis působit tak svěžím dojmem. Duo kytaristů si rozdělilo původní klávesové party (ne všechny, občas černobílé klapky jely z playbacku) a dalo hudbě kapely nový rozměr. Kdo by čekal, že poděbradští melodici s návratem Milana vsadí jen na staré osvědčené pecky, mýlil by se, protože zhruba polovinu setu tvořila novější tvorba kapely, ve které se musel staronový frontman vypořádat s pěveckými party svých nástupců a zvládl to znamenitě.

Na heavy metalové veterány Roxor se přišla podívat vskutku početná družina příznivců. Vymezený prostor před menším podiem byl zaplněn do posledního místečka. Nymburská pětice předvedla celek slušné vystoupení, který ovšem kazil mizerný zvuk.

Velká očekávání vzbuzovala vyškovská formace Warning Vision, tvořená zkušenými muzikanty. Kapela, jež hraje hard rock opírající se o panterovské kytarové riffy a rozmanité klávesové melodie, má venku debutové album „Soudný den“. Z něj ovšem zahrála jen pár kousků. Zbytek jejich setu, k velkému překvapení obecenstva, tvořily anglicky zpívané písně z připravovaného druhého alba. Přestože se jednalo o songy, které prakticky nikdo pořádně neznal, sklidily obrovský úspěch a nutno dodat, že zaslouženě. Zpěvačka Marcela Paul na sebe strhávala pozornost nejen chraplákem, ale též množstvím různých bizarních rekvizit, které si na vystoupení přinesla. Set Warning Vision patřil do kategorie milých překvapení.

Na hlavním pódiu zatím řádila švédská supergroup Cyhra. Kapela, již založili bývalý zpěvák Amaranthe Jake E. a gothenburgský legendární multiinstrumentalista (mimo jiné zakládající člen kapel HammerFall a In Flames) Jesper Strömblad se ve Vizovicích představila ve čtyřčlenné sestavě bez basáka. Její moderní pojetí heavy metalu a hard rocku nebylo vůbec špatné, ale nepřineslo nic zvláštního, co by ji odlišovalo od zástupu podobně hrajících interpretů.

Sobotní večer patřil rodinnému klanu Cavalerů. Nový projekt Maxe a jeho muzikantské familie nese jednoduše jméno Cavalera a jeho smyslem je přehrávání raných nahrávek Sepultury. Na rovinu si přiznejme, že materiál na prvních deskách Sepultury sám o sobě nemá takovou kvalitu, aby si zasloužil hlavní čas na rockovém festivalu pro dvacet tisíc lidí. Není divu, že z původně zaplněného prostoru pod pódiem začaly už po patnácti minutách prchat hloučky znuděných návštěvníků ke stánkům s občerstvením. Čtveřice muzikantů byla absolutně statická a hrála chladně bez jakýchkoliv emocí. Vystoupení nového projektu Maxe a Igora Cavalerových byla jedna velká nuda a pořadatelé udělali chybu, když se rozhodli tuto formaci zařadit do hlavního času.

Metalová opera Avantasia patří v programu Masters of Rock k naprostým stálicím. Principál Tobias Sammet vždy dokázal připravit zajímavou a pokaždé trochu odlišnou show, proto nikdy při vystoupeních jeho monstrózního projektu nenastal pocit déjà vu. V nastolené tradici pokračoval letos a přivezl opět zajímavě zpracovanou scénu, bohatou zásobu pyrotechniky a především velmi silnou sestavu muzikantů a vokalistů. Mezi vystupujícími tentokrát chyběl Michael Kiske, což ve finále nevadilo, protože sestava pěveckých hostů bylo i bez něj nabitá. Za mikrofon se postavil například Geoff Tate (ex-Queensrÿche), Bob Catley (Magnum) či Herbie Langhans (Firewind). Největším překvapením však byla účast Ronnieho Atkinse (Pretty Maids), který se v posledních letech potýká s vážnou chorobou.Ještě větším překvapením byla jeho forma, protože mezi hvězdnou sestavou uznávaných vokalistů naprosto exceloval. Avantasia jako tradičně převedla průřez svoji tvorbou a její sto čtyřicet minut dlouhá show ani na okamžik nenudila.

Neděle:
Víkendové teploty dosahovaly tropických hodnot a návštěvníci vizovického festivalu sbírali poslední zbytky sil na závěrečný den jubilejního dvacátého ročníku. Jedním z velmi očekávaných bodů nedělního programu byla dvojice odpadlíků z Judas Priest – formace KK’s Priest. Z počátku jejich setu zlobil zvuk, ale pak to zvukaři dali dohromady a dav fanoušků pod pódiem dostal pořádný heavy metalový výprask. Kapela nejprve zahrála několik pecek ze svých dvou studiovek a poté vypálila několik hitů z dílny Judasů, přičemž nevynechala ani období s Robem Halfordem, a tak publikum během jednoho festivalového víkendu dostalo dvojitou dávku Judas Priest. Heavy metalové hymny „Night Crawler“, „Hell Patrol“ nebo „Beyond the Realms of Death“ rozproudily celý vizovický areál. Vrcholem byl závěr v podobě skladby „Victim of Changes“, kterou jsme v pátek slyšeli též v podání birminghamské legendy, jenže KK‘ s Priest ji dokázali přednést s mnohem větší energií a nasazením. Tim „Ripper“ Owens je znamenitý zpěvák a s veškerou úctou k Robu Halfordovi musím konstatovat, že vystoupení této jidášovské odnože bylo letos po všech stránkách zdařilejší než promoklý set originálu.

Diskotékový Amaranthe se čím dál tím víc vzdalují pojmu „rocková hudba“ a ve Vizovicích mě v tom opět utvrdili. Tentokrát jejich set provázel trochu chaos. Nevím, co přesně se „za oponou“ přihodilo, ale snad každý bystřejší divák postřehnul, že se kapela potýká s nějakým problémem. Minimálně v úvodu balady „Amaranthine“, kdy kytarista Olof Mörck (v ten moment obsluhující klávesy) najednou přestal hrát a nechápavě na sebe se zpěvačkou Elize Ryd několik vteřin zírali. Elize sice házela do publika jeden falešný úsměv za druhým, ale překlenout trapnou situaci se ji úplně nepodařilo. Podobných podivných momentů nabídl set švédských disko metalistů víc.

Závěr dvacátého ročníku Masters of Rock patřil německým heavy metalovým veteránům Accept. Ti se představili v šestičlenné sestavě se třemi kytarami, a ačkoliv se může zdát, že jde jen o kosmetickou změnu, na zvuku bylo šest strun navíc znát. Zajímavým zpestřením vystoupení byla kytarová sóla, hraná všemi sekerníky naráz. V první polovině show vsadili Accept na nové věci a méně hrané skladby z minulosti. Všechny zásadní hity si pošetřili až nakonec, možná proto byly reakce publika zpočátku vlažnější, když však došlo na nesmrtelné pecky „Princess of the Dawn“, „Fast as a Shark“, „Metal Heart“ či „Balls to the Wall“ celý vizovický areál rázem ožil.

Jubilejní dvacátý ročník Masters of rock přinesl opět řadu fantastických hudebních zážitků a věřím, že v nadcházejících ročnících tomu nebude jinak.