Přišla doba velkých paradoxů. Pro glam metalové kapely se jednalo o kruté vystřízlivění, neboť po hédonických osmdesátých letech přesouvaly program zpět do klubů, s tím, že komunita známá například z losangeleského Sunset Stripu v podstatě neexistovala. Zbyly jen nafrněné hvězdy, které žily v bludu, že jsou pupkem světa, jenže hudební tisk na ně plival jedovaté sliny a ony neměly sílu se bránit. Skutečností je, že kapely, které osud připravil o jejich teplé pelíšky, stihly ještě natočit svá nejlepší alba, která je ukazovala jako vyspělé muzikantské osobnosti, jež umí složit skvělé skladby bez dřívějších pozlátek. Warrant natočili „Dog Eat Dog“, Winger přišli s „Pull“, Cinderella se „Still Climbing“ a Slaughter s nejlepším počinem kariéry, skvělou „Fear No Evil“. Na tahu byli Firehouse a od hvězdy, která nebývale zazářila, se čekaly velké věci.
To byl jeden z důvodů, proč si je Epic Records nechali pod svými křídly, ačkoliv panovaly obavy, zda kapela v grungeové a alternativní revoluci nebude na odpis. Firehouse si na tvorbu desky ponechali trochu víc času a produkční proces zabral praktický celý rok 1994. Ve studiu s nimi trochu překvapivě nebyl David Prater, který byl zodpovědný za nezaměnitelný zvuk prvních dvou desek, skvělý kus práce odvedl zejména na druhém počinu „Hold Your Fire“. Místo toho se ve společnosti Firehouse objevil ostřílený Ron Nevison, který krátce předtím restartoval kariéru Vince Neila z Mötley Crüe, když produkoval jeho sólový debut „Exposed“ a měl na kontě i spolupráci s Led Zeppelin, UFO, Heart, Europe či s Ozzym Osbournem. Z toho se dalo usuzovat, že u Firehouse nějaká změna proběhne, ačkoliv kapela to vehemetně popírala.
Co fanouška v dubnu 1995, kdy album prostě pojmenované „3“ vyšlo, zarazilo na první pohled, byla výrazná změna image. Tytam byla dlouhá hára, pečlivě pěstěné trvalé a kožené bundy. Vlasy dostaly kratší sestřih, což vzal radikálně hlavně bubeník Michael Foster, kožené doplňky a cetky nahradily flanelové košile, a to skalní fanoušky dráždilo k nesnesitelnosti. Druhou změnou byl zvuk desky. Zmizela def leppardovská bombastičnost a patetická stadionovost, zmizela spojnice jak s heavymetalovou britskou školou, tak částečně i s glam metalovou dráždivostí, která na začátku roku 1995 nebyla v kurzu. Deska začala prohlubovat prvek hard rockové a blues rockové podstaty Firehouse, ač melodika, s níž se kapela prezentovala na prvních dvou albech, zůstala nedotknutá. O pohledu trochu jiným směrem svědčí hojnější využívání akustické kytary, což dělá výsledný sound „3“ zemitější a přírodnější. Na škodu to rozhodně není.
Když album odstartuje s výtečnou „Love is A Dangerous Thing“, je jasné, že ač Firehouse zvolili jiné výrazové prvky, v jádru zůstali stejnou kapelou. Lví podíl na tom má pěvecký projev C.J. Snarea, který se nesnaží hrát si na novou hvězdu alternativního rocku, což byl jeden z důvodů, proč nové pořádky Firehouse nezlomily vaz. „3“ je v podstatě tradicionalistická deska, což je znát například na zeppelinovské „What`s Wrong“, která patří k riffovějším skladbám Firehouse, a pokud by byla opatřena bombastičtějším zvukem, klidně by mohla být na prvních dvou deskách. Takových věcí je víc. „Get A Life“, „No One It All“, „Two Sides“ nebo polobaladická „Here For You“ odkrývají pravou podstatu Firehouse v dosud neslyšených dimenzích a ukazují vyspělost, jaké kapela dosáhla. Patří mezi ně i trochu nervní „Trying To Make A Living“, která v rámci jakýchsi experimentů se zvukem jde pravděpodobně nejdále.
Když se bavíme o „3“, je nutné zmínit baladu „I Live My Life For You“, která se stala největším celosvětovým hitem Firehouse a skladbou, jež zachránila kapele kariéru. Navazuje na „Love Of A Lifetime“ a „When I Look Into Your Eyes“, ale z hlediska hitovosti jde ještě o kousek dál, její zvuk je vyčištěný, zbavený glam metalové pompy a bezprecedentní učesanost byla předurčená k tomu, aby si skladbu oblíbila řada rádií. I když se v porovnání s prvními dvěma alby „3“ neprodávala v Americe příliš dobře, v Asii se strhla vyslovená mánie a Firehouse tam byli kapelou větší než předtím, a takový stav platil i v Evropě.
„Na úspěchu „I Live My Life For You“ je znát, že dobré melodické skladby se vždycky prosadí a je jedno, jaké trendy světu právě vládnou,“ zmínil kytarista Bill Leverty. „Jsme jediná kapela z našeho žánru, která v době drastických změn má hit v TOP 40. Došli jsme k němu i bez velkých změn stylu či zvuku,“ podotkl zpěvák C.J. Snare. V roce 1995 začala největší éra grungeové horečky opadat a proto to vypadalo, že se pro Firehouse blýská na lepší časy.
|
