Jestliže Journey byli úspěšní od konce sedmdesátých let, šílenství jaké následovalo po vydání „Escape“ se nedalo porovnat s ničím, co kapela zažila předtím. Celými Spojenými státy duněly hity „Don`t Stop Believin`“ a „Who`s Crying Now“ a v létě roku 1982 nebyla v Americe snad populárnější kapela. Právě se rozjíždějící MTV si klipy kapely oblíbila a Journey nasazovala pravidelně do vysílání, čímž jejich popularitu ještě přiživila. V kapele se sice začínala projevovat menší ponorková nemoc, ovšem nikdo tomu zatím nepřikládal žádnou vážnost. Deska se prodávala raketovým tempem, stoupaly i prodeje starších alb, peníze se hrnuly ze všech stran a kapela dosáhla kýženého věhlasu. Spolu s ním však sílil tlak vydavatelské firmy, která ještě před pár lety chtěla s Journey vyrazit dveře. Tentokrát však kula železo, dokud bylo žhavé a tvrdě se dožadovala nové desky a dalších hitů.
Natáčet se začalo na podzim a všechny frekvence se nesly v trochu nervózní atmosféře, protože na kapele se začínal podepisovat tlak, který byl na ní vytvářen zvenčí. Hektickou atmosféru umocnily koncerty, které přípravy alba narušovaly, ale zároveň udržovaly kapelu v neustálém střehu. Poté, co byla deska „Frontiers“ natočena, došlo k zásahu, který značně narušil její strukturu, protože management si vymínil, že skladby, „Ask The Lonely“ a „Only The Young“ použije na na soundtrack ke dvěma hollywoodským filmům, konkrétně k romantické komedii „Dva podobní“ s Johnem Travoltou a dramatu „Hledání viny“ s Matthewem Modinem. Kapelu tato skutečnost rozhodila, protože bylo rozhodnuto, že obě skladby nahradí B stranami singlů „Back Talk“ a „Troubled Child“, o jejichž kvalitách nepanovalo jednotné přesvědčení. Tato událost album poznamenala do té míry, že o něm jeho tvůrci nehovoří jako o úplně dotažené věci.
Tyto pohnutky lze chápat, navíc s vědomím, že zejména „Back Talk“ je otřesná věc, nehodná toho, aby byla na jinak skvělém albu. Pokud by na desce byly zastoupeny vyřazené „Only The Young“ a „Ask The Lonely“, šlo by bezesporu o desku stejně kvalitní, jako byla „Escape“, takhle „Frontiers“ o kousek pokulhává. Její start je fenomenální, „Separate Ways (Worlds Apart)“ představuje typickou hitovku kapely, která je o něco temnější než otvíráky předchozích desek, ale přesto jde o ukázku nejlepšího AOR, jaké bylo kdy ke slyšení. Její spojení s romantičtěji laděnou „Send Her My Love“ představuje další z vrcholových okamžiků kariéry Journey. I když jej naruší poněkud kostrbatá „Chain Reaction“, s „After The Fall“ je vše opět v nejlepším pořádku a kapela září obrovským množstvím hitového potenciálu.
Ten se projevuje na řadě dalších míst. K památným okamžikům patří „Faithfully“, které vášnivý projev Stevea Perryho dává až nadpozemskou dimenzi a člověk je svědkem toho, jak skvělý AOR styl dokázal být, protože dnešní pokusy o generaci nebo dvě mladších kolegů představují jen značně vylouhované nápady ze skladeb jako „Faithfully“. Z tvrdších skladeb docela dobře zafunguje titulní „Frontiers“ a zejména “Edge Of The Blade“, přestože skutečně rocková čísla jsou na desce v menšině. To však nevadí, protože jemnější kusy začínají být jasným poznávacím znamením Journey a ukázkami jejich mistrovství. I proto člověk vezme na milost „Troubled Child“, ačkoliv je cítit, že její potenciál nebyl zcela využit, protože osmdesátá léta byla dobou, kdy na B strany singlů se odkládaly skladby nižší jakosti. Zafunguje také závěrečná „Rubicon“, ačkoliv hitové ambicí pozbývá a její refrén není tak silný, jak by mohl napovídat náběh ze sloky.
Z „Frontiers“ je cítit snaha vytvořit co nejvěrnější pokračování „Escape“, což se kapele s drobnými výtkami podařilo. Deska nebyla dotažena do dokonalosti, ovšem stále byla míli před ostatními konkurenty a ukázala Journey jako kapelu, která bude táhnout AOR scénu, ač ji na záda dýchaly Foreigner, Survivor nebo Toto, ovšem těm po největších úspěších pomalu docházel dech. U Journey bylo v roce 1983 ještě všechno v pořádku. I když „Frontiers“ nevykázalo čísla jako „Escape“, rychlý prodej šesti milionů kusů uklidnil jak kapelu, tak management a především vydavatelskou firmu, která jen počítala zisky. I historie album prověřila a dnes je řazeno mezi zásadní díla vrcholové éry AOR.
Japonské turné s Bryanem Adamsem a triumfální tažení Amerikou ukazovalo, že Journey jsou na vrcholu sil, ovšem v zákulisí se však začínaly dít podivné věci. Když po ukončení turné ohlásil Steve Perry vydání sólové desky, větřilo se něco nekalého. Když se k podobnému kroku odhodlal i Neal Schon, začalo se mluvit o rozpadu. „V žádném případě Journey nekončí. Jsme příliš oddaní kapele, abychom to někdy dopustili,“ tvrdil Schon, ale příliš uvěřitelně to neznělo, navíc když do světa vypustil společné album se Sammym Hagarem. Zkazky o časově neohraničené pauze nabraly na intenzitě…
|
