Média se předháněla ve skandálních odhaleních a neustále přicházela se zaručenými zprávami o rozpadu Journey, tak horké to ovšem nebylo. Prakticky celou druhou polovinu roku 1984 a celý letopočet následující spolu členové kapely nekomunikovali, ale telefonát Stevea Perryho s Jonathanem Cainem ticho ukončil a bylo jasné, že se Journey znovu začínají probouzet k životu. Napětí bylo hmatatelné, což přiživoval zejména manažer Herbie Herbert, který se rozhodl udělat ze Stevea Perryho nového lídra kapely a proto byl Perry tím, který si dal za úkol kapelu přivést zpátky. Nešlo to bez Neala Schona, který byl příliš důležitým autorem všech dosavadních hitů ,a nešlo to ani bez Jonathana Cainea, jehož příchodem v roce 1980 dostali Journey zvuk, který jim zaručil světovou proslulost. Jenže za vším hledej prachy a Herbert na ně měl čich.
Začalo proto tažení proti dvěma zbývajícím muzikantům, kteří jako právoplatní členové měli nárok na stejný honorář. A to se Herbertovi, jehož podporoval hlavně Perry, příliš nelíbilo. Když se začalo natáčet album „Raised On Radio“ vládla ve studiu vražedná atmosféra, v níž jeden z posledních dvou zakládajících členů basista Ross Valory a bubeník Steve Smith cítili, že je Herbertova nevraživost namířena vůči nim. Jak později Valory přiznal, nechtěl čekat, až jej Herbert s Perrym z kapely vyhodí a odešel takřka v předvečer zahájení natáčení. Bubeník Steve Smith s kapelou do studia nastoupil, ale po třech natočených skladbách jej Herbert vypoklonkoval s tím, že kapela není spokojena s jeho výkonem. Místo dvou odpadlíků manažer přivedl studiové hráče, kteří pomohli album dokončit, basové party jsou připsány Randymu Jacksonovi a Bobu Glaubovi, a bubenické (kromě částečného Smithova vkladu) Larriemu Londinovi a Mikeovi Bairdovi.
„Byl velký tlak na to, abychom pracovali tak, jak chtěl Steve Perry, s čímž jsem měl spoustu problémů, protože jsem cítil, že by to měla být skupinová nahrávka, jako všechny ostatní,“ odůvodňoval svůj odchod Smith, což by možná vysvětlovalo, proč „Raised On Radio“ je trochu jiná než předchozí alba Journey. Trochu jiná, ale rozhodně ne horší. Je slyšet, že rozhodující slovo má Perry s Cainem, protože Schonova kytara je zatlačena do pozadí, stejně jako ubylo hard rockových elementů, ale koncentrace hitů je pravděpodobně největší za celou kariéru kapely. Že Journey zvolili jemnější přístup je znát už z otvíráku „Girl Can`t Help It“, který se nesnaží být tak úderný jako „Any Way You Want It“ nebo „Separate Ways (Worlds Apart)“, ale o to více sází na líbivé melodie a Cainovo klávesové kouzlení.
K tehdejšímu pop rockovému mainstreamu jasně míří následující „Positive Touch“ a Suzanne“, což byla dobrá cesta, jak se udržet na vrcholu, kapela si byla vědoma, že v hard rockovém ranku nemůže s nastupující generací mladých vlčáků soupeřit. Příklon k větší líbivost je logický a i když i z „Be Good To Yourself“, „Once You Love Somebody“ a „Happy To Give“ přímo tryská snaha o co největší líbivost, je tento aspekt na místě. Tvrdší tvář nastavuje titulní „Raised On Radio“, v níž po letech Cainovy klávesy působí trochu nepatřičně, ale s následující „I`ll Be Alright Without You“ je vše znovu v nejlepším pořádku a Journey září hitovou silou. „It Could Have Been You“ a zejména „Eyes Of The Woman“ se pyšní melodiemi za milion, až si řeknete, že sázka na Perryho jako na lídra kapely nemohla dopadnout lépe. Závěrečná balada „Why Can`t This Night Go On Forever“ podtrhuje skvělý dojem z alba, které sice z diskografie Journey poněkud vyčnívá, ale své místo má stoprocentně dané.
Paradoxně tato skvělá nahrávka klasickou a nejúspěšnější éru Journey ukončila. Deska nezaznamenala takový úspěch jako její dvě předchůdkyně a dvoumilionový prodej byl mírným zklamáním, vyprodané americké turné, na které s kapelou odjel basista Randy Jackson a bubeník Mike Baird, bylo uspokojující náplastí. Herbert cítil, že další turné přinese tučný zisk a proto naplánoval další sérii koncertů. Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Proti jeho rozhodnutí se postavil Steve Perry, dosud k Herbertovým výstřelkům vždy loajální. Zavolal Cainovi a Schonovi, kterým sdělil, že už nehodlá být členem kapely.
„Potkali jsme se v San Rafael, seděli jsme na kraji přístavu a já jim jen řekl: "Už to nemůžu dělat. Musím na chvíli vypadnout,“ vysvětlil Perry osudový rozhovor. „A oni řekli: "Jak to myslíš?" Odpověděl jsem: „Už nechci být v kapele. Chci se dostat ven, chci přestat.“ A myslím, že Jon řekl: „No, dej si chvilku pauzu a budeme přemýšlet! A já jsem se tak nějak vrátil do svého života. Rozhlédl jsem se a uvědomil jsem si, že jsem dosáhl toho, čím jsem se tak tvrdě snažil být. Ale já se chtěl vrátit a najít svůj skutečný život.“ Bylo jasné, že je konec. Journey by se pravděpodobně obešli bez jakéhokoliv jiného člena, ovšem bez Stevea Perryho to bylo nemyslitelné.
|
