Rozchod Black Sabbath je jedním z milníků rockové historie a přinesl s sebou hodně zlé krve. Když se kapela rozhodla dál nepokračovat s Ozzym Osbournem a ten za sebou ve vzteku třískl dveřmi, vznikly dva paralelní příběhy, na kterých ale fanoušek vydělal. Black Sabbath pokračovali s Ronniem Jamesem Diem a Ozzy, poté, co pořádně zapil žal, což přetavil do skladby „Goodbye To Romance“, si postavil svou kapelu a za pomoci manažerky a budoucí manželky Sharon Arden ze země vydupal nový repertoár, který toho překvapivě s Black Sabbath neměl tolik společného a ubíral se více americkým směrem. Vliv na to měla přítomnost kytaristy Randyho Rhoadse, jenž přišel z kalifornské kapely, která se měla záhy stát synonymem glam metalu, a také skutečnost, že Ozzy se alespoň v začátcích chtěl od zvuku Black Sabbath odstřihnout.
To, co se stalo v roce 1979, mu však stále leželo v žaludku a k Tonymu Iommimu a Geezerovi Butlerovi pociťoval jistou zášť a leckterá zlomyslnost vůči bývalým spoluhráčům mu nebyla cizí. I když slavil větší úspěch, velká popularita Black Sabbath mu nedala spát, protože kapela byla v podstatě stejně velká jako v dobách „Paranoid“ či „Sabbath Bloody Sabbath“, což byla jeho vrcholová čísla ze sedmdesátých let. Když měl dokončit turné k druhé sólovce „Diary Of A Madman“, dohodl se s managementem na neslýchané věci. Na další štreku se měl vypravit s repertoárem, který byl sestaven pouze ze starých skladeb Black Sabbath. „Vadilo mi, co s nimi dělal ten druhý chlápek (myšleno Dio), tohle si fanoušci nezasloužili. „Paranoid“ může mít jenom můj hlas,“ řekl Ozzy, ovšem fakt, že se z tohoto podniku chystá natočit živé album, zamlčel. Když to vyšlo najevo, Iommi zuřil a chtěl mu v tom zabránit soudně, ovšem nepochodil.
Takové plány se nesetkaly s velkým pochopením u členů jeho doprovodné kapely, zejména Randy Rhoads se obával dopadu na jeho kariéru, ovšem než se vše stačilo prodiskutovat, došlo k osudové nehodě. Randy Rhoads zahynul při leteckém neštěstí, po němž Ozzy uvažoval, že kariéru buď načas zastaví nebo jí zcela ukončí. Nedošlo ani k jednomu, protože Sharon, která už na ruce měla zásnubní prsten, nehodlala nechat Madmana napospas bezuzdnému pití a začala shánět náhradu za nebohého Randyho, když se během prvních koncertů neosvědčil jeho nástupce Bernie Tormé. Jako o prvním bylo uvažováno o budoucím kytaristovi White Lion Vito Brattovi, který se v New Yorku věnoval hraní coverů Black Sabbath a byl v tom sakra dobrý. Jelikož však došlo ke střetu mezi ním a Sharon, musel z kola ven a volba padla na Brada Gillise od losangeleských glam metalistů Night Ranger. Ten neměl žádný problém s turné, na němž by se hrály staré klasiky Black Sabbath. Podvolil se i bubeník Tommy Aldridge, který byl druhým rebelantem a etapa nazvaná „Speak To The Devil“, mohla začít.
26. září 1982, kdy kapela dorazila do newyorského Ritzu, bylo ale všechno v rozkladu. Basista Rudy Sarzo byl plně rozhodnut obnovit Quiet Riot, které čekal průlom s albem „Metal Health“ a v podstatě už byl na odchodu. Tommy Aldridge vyjadřoval hrubou nespokojenost s tím, že se Ozzy neobtěžoval chodit na zkoušky, přestože kapela trénovala na jeho turné a Brad Gillis vůbec nevěděl, zda je členem kapely nebo není. Následující koncert všechny slabiny ukázal v plné nahotě. Ozzy byl nepoužitelný, nepamatoval si texty a kapela vypadala, že má všeho plné zuby. A do toho se měla točit deska se starými sabbathovskými skladbami. Sharon rozhodla, že všechno musí klapnout následujícího dne. Fanoušci, kteří jen tupě zírali na holohlavého Ozzyho, který si jen pár dnů předtím v opilosti oholil dlouhé vlasy, nevěděli, co si mají myslet.
Nakonec jich přišla do Ritzu celá tisícovka (bylo údajně vyprodáno), která vytvořila velmi dobrou kulisu a dopomohla tomu, že „Speak Of The Devil“ je to nejlepší, co v neutěšené a takřka bezradné situaci mohlo vzniknout. Kapela hraje s plným nasazením, jako kdyby za principála chtěla položit život. Pravda, odehrála ještě odpolední koncert, zcela bez diváků, aby producent Max Norman měl pro případ nekvalitního koncertního záznamu více materiálu, ale toho se podle jeho slov použilo jen minimum. Tomu by nasvědčoval i fakt, že album působí neučesaným dojmem, občas Ozzy nepěkně netrefí tón, ujede mu faleš nebo se pouští do trochu směšného hulákání, ovšem to není nic, co by návštěvníci jeho koncertů neznali a s čím by nepočítali.
Předvídatelný, ale v podstatě jediný možný je materiál, který deska obsahuje, tedy největší klasiky, kromě „Technical Ecstasy“ se čerpalo ze všech Ozzym nazpívaných sabbathovských alb. Je tu výtečný otvírák „Symptom Of The Universe“, na který navazuje nervní „Snowblind“ a mrazivá „Black Sabbath“. Když tyto skladby porovnáme s verzemi, které hráli Black Sabbath bez Ozzyho, zjistíme, že v Osbourneově podání mají větší autentičnost, jistou neučesanost a upřímnost. Za strhující se dají považovat živé verze „Sweet Leaf“, „Sabbath Bloody Sabbath“ (i když je nepochopitelně useknuta poslední část) a spojení „Iron Man / Children Of The Grave“, v němž Ozzy podává tak nasupený výkon, že dokáže vyhecovat kapelu, jež nezní jako parta, která se chce co nejrychleji sebrat a šéfa opustit, ačkoliv k tomu záhy došlo a po Madmanově boku zůstal pouze Tommy Aldridge.
Ačkoliv bylo natočení živého alba se skladbami Black Sabbath lehce kontroverzním krokem, Ozzymu vyšlo. Stal se z něho dobrý způsob, jak se vypořádat se ztrátou Randyho Rhoadse a s mizérií, která panovala. „Pro Ozzyho, lidi kolem něj i pro fanoušky to byly těžké časy,“ řekl v rozhovoru Brad Gillis, který záhy Ozzyho kapelu opustil, aby zakusil úspěch s Night Ranger. Ozzyho čekalo odražení ode dna s novou kapitolou, nazvanou „Bark At The Moon“.
|
