Zprvu to vypadalo jako pohádka o tom, jak si dvě hvězdy (Tony Iommi a Ronnie James Dio) padly kolem krku a výsledkem bylo nečekané a fantastické znovuzrození Black Sabbath. Deska „Heaven And Hell“ překonala veškerá očekávání, převedla Black Sabbath přes práh do nových časů a pro řadu fanoušků z nich udělala ještě větší kapelu, než byla v sedmdesátých letech za doby působení Ozzyho Osbournea. Dio měl naprosto jiný styl, hudba kapely šla ostře heavymetalovým směrem, ale to bylo přesně to, co fanoušci čekali. Neuběhly však ani dva roky a idylce byl konec. Nejprve z kola vypadl Bill Ward, který se podle svých slov nedokázal smířit s tím, že v kapele už není Ozzy Osbourne, ale spíše jej z bubenické stoličky vystrnadil chlast, a příchod druhého Američana do sestavy, Vinnyho Appice, definitivně Black Sabbath rozdělil na britskou a americkou sekci. Dio těžce nesl počínání Ozzyho Osbournea, který v narážce na Diův malý vzrůst představoval skřeta, jehož si vozil na turné, jako Ronnieho.
Při začátku turné k druhému diovskému albu „Mob Rules“, byla původní soudržnost v troskách. Když se na jeho začátku Black Sabbath vypravili do Ameriky, daly se problémy ještě zametat pod koberec, při evropských zastávkách bylo jasné, že Dio není ve své kůži a návrat do Spojených států znamenal pohromu. „Ronnie začal trochu moc přebírat kontrolu a stával se takovým malým Hitlerem,“ tvrdil Geezer Butler, což zpěvák odmítal s tím, že vyžadoval disciplínu a tvrdou práci, a místo toho byl konfrontován s drogovými excesy, které připisoval na vrub kokainové závislosti Iommiho a Butlera. Fanoušci nic netušili, protože koncerty probíhaly ve standardním duchu, kapela nabízela jak věci z Diovy éry, tak i staré klasiky, které hrávala s Ozzym Osbournem. Že by pod pokličkou bobtnal nějaký spor, který by měl vést k výbuchu o několik týdnů později, nenasvědčuje ani živé album „Live Evil“.
Pro jeho tvorbu měli Black Sabbath několik důvodů. Chtěli zvěčnit výtečnou formu, kterou měli v sestavě s Diem, v kapele nepanovala všeobecná spokojenost s prvním živákem „Live At Last“ z roku 1982 a v neposlední řadě zde byl fakt, že Ozzy Osbourne měl v úmyslu vyrazit na turné, na němž by odehrál pouze staré věci Black Sabbath. To se Iommimu a Butlerovi hrubě nelíbilo a přestože Ozzy aktivity pozastavil po smrti kytaristy Randyho Rhoadse, rozhodl se management kapely, že vydá také živé album, na kterém Ozzyho skladby nazpívá Dio. Album „Live Evil“ nepojala kapela tak striktně jako Ozzy, staré věci značně naředila skladbami z „Heaven And Hell“ a „Mob Rules“, čímž vznikl unikátní dokument o tom, jak tahle sestava byla silná v posledním tažení. Pro jeho potřeby Black Sabbath použili spíše skladby, které natočili na začátku amerického turné a proto deska obsahuje záznamy z dubnových a květnových záznamů z Seattlu, San Antonia a Dallasu.
Navzdory tomu, že kapela procházela krizí, nezní na „Live Evil“ nijak unaveně či odevzdaně. Deska má silnou výpovědní hodnotu, protože fanoušci mají možnost porovnávat, jak se se staršími skladbami psanými pro jiný hlas Dio v porovnání s Ozzym popasoval. Kdo je zvládl lépe, je na uvážení každého fanouška, jisté je, že Diovi se nedaří do nich implantovat Ozzyho přirozené šílenství, na druhou stranu je svým expresivním projevem dělá tajemnější a epičtější. Znát je to zejména v legendární „Black Sabbath“, jejíž úvodní část kapela hraje pomaleji než je studiový originál, čímž ji dodává na strašidelnosti a Dio má prostor pro vokální kreace. Hvězdným okamžikem je hlavně „Children Of The Grave“, do níž Ronnie vpasoval buldočí drajv a udělal z ní jasně heavy metalovou hymnu.
Ač se Dio s Ozzyho skladbami vypořádal se ctí, faktem je, že nejlépe se vyvedly kousky z obou desek, které s Black Sabbath nazpíval on. Je tu skvělý otvírák „Neon Knights“, který ohromí přívalem energie, je tu epická suita „Children Of The Sea“, či obě titulky „Mob Rules“ a „Heaven And Hell“, přičemž druhá je kolosální skladba, která dostala v živém provedení ještě monumentálnější rozměr než ve studiové formě. Může ji možná z dnešního pohledu kazit úvodní Diovo rozezpívávání publika, ale to ve své době zabíralo na první dobrou. „Heaven And Hell“ je natažena na dvě desítky minut, neboť do jejího středu kapela nečekaně vložila další klasiku z největších, slavnou „The Sign Of The Southern Cross“. Následný přechod do zrychlené části zpět k „Heaven And Hell“, je moment, který Tony Iommi vždy vyzdvihoval a mluvil o něm jako o chvilce, kvůli které si stojí za to „Live Evil“ poslechnout.
Jenže šlo v podstatě o labutí píseň. Přestože se Iommi a Butler pasovali do role producentů alba, závěrečný mix se protahoval, kvůli častým experimentům s kokainem, které práci komplikovaly. Často se stávalo, že ve studiu byl pouze Dio s Appicem, kteří se snažili pracovat na finálním mixu. Když se zfetovaný Iommi za tři dny objevil a ptal se, co Dio ve studiu dělal, odpovědí mu bylo, že chtěl zesílit své vokály. To kytaristu popudilo do té míry, že do nahrávky začal přidávat vlastní vokály, což nelibě nesl Dio. „Myslím, že Ronnie zoufale chtěl dělat vlastní věci, ale my jsme chtěli pokračovat tak jako dosud,“ popsal situaci Butler s tím, že Dio byl záhy požádán, aby kapelu opustil. Ještě než „Live Evil“ v lednu 1983 vyšlo, ani Dio, ani Appice nebyli členy kapely. Black Sabbath se vydali na strastiplnou pouť osmdesátými lety.
|
