Že Deep Purple vydají nové album je skoro takový zázrak, jako když s ním přijdou The Rolling Stones. Kapela se omladila o pětačtyřicetiletého kytaristu Simona McBridea, který nahradil Stevea Morseho a tím věkový průměr značně klesl, ale fakt, že Ianu Gillanovi a Rogeru Gloverovi bude příští rok osmdesát a Ian Paice s Donem Aireym jsou pouze o tři roky mladší, je znepokojující, stejně jako to, že od vydání debutu „Shades Of Deep Purple“ uplynulo loni pětapadesát let. Věk se zastavit nedá, ač se o to kapela snaží posledních (dejme tomu) deset let opravdu vehementně. Fanoušci to kvitují, ačkoliv je jasné, že každá nová deska nemůže konkurovat legendárním „In Rock“, „Machine Head“, „Burn“ nebo „Perfect Strangers“. Deep Purple se uhnízdili v jakémsi status quo a posluchač ví, co od nich může očekávat, je s výsledkem spokojen, ale při procházce diskografií se vždycky spíše zastaví u starých kusů.
U novinky nazvané poněkud záhadně „=1“ se především čekalo, co s letitou partou udělá příchod mladšího kytaristy. Pro staré fanoušky bude dobrým zjištěním, že Simon McBride má stylově blíže k legendárnímu Ritchiemu Blackmoreovi, protože se spoléhá více na riffy a chybí mu folkové a silně proamerické cítění jeho přímého předchůdce Stevea Morse. Na druhou stranu, stejně jako Morse v přímém srovnání s Blackmorem pokulhává, protože na desce je jeho vliv upozaděný a prim znovu hraje dvojice Gillan – Glover, za zdatného přispění Dona Aireyho. Stejně jako všem albům Deep Purple od poloviny devadesátých let chybí punc soutěživosti a vzájemné nevraživosti, která hnala kapelu kupředu až sebevražedným tempem, ačkoliv fanoušek na tom vždy vydělal. Je znovu znát atmosféra alb „Purpendicular“, „Rapture Of The Deep“ nebo „Infinite“ a v kapele vládne klid a mír, což však nikdy pro Deep Purple nebylo správné tvůrčí prostředí.
Proto „=1“ zní bezpečně a navazuje na desky z posledního čtvrt století. Důležité je, že nevykazuje ani známky stárnutí, a když pomineme klipy, v nichž zub času znát je, mohli takovou desku natočit Deep Purple klidně před dvaceti, možná i třiceti lety. Prostě od odchodu Blackmorea kdykoliv. Album má poněkud rozpačitější, ztuhlý start v podobě „Show Me“, v níž se dávná energie ztratila ve středním, nepříliš záživném tempu, ale vypadá to, že se kapela v úvodní věci rozehřívá a dostává do tempa. „A Bit On The Side“ je o poznání svižnější a Gillan sbírá v hlase své přednosti. I když už nevystřeluje ke hvězdám jako v „Child In Time“ nebo „Fireball“, i ve svém věku předkládá důkaz, že má na to ještě obstát jako borec rockové extraligy. Se „Sharp Shooter“ se už kapela dostává do obvyklého provozního stavu a začíná sázet jednu silnou skladbu za druhou.
Pilotní singl „Portable Door“ se prezentuje jako hitovka a výkladní skříň současných Deep Purple, podobnou sílu ukazují i singly „Pictures Of You“ a „Lazy Sod“, které potvrzují, že z desky kapela vytáhla skutečně reprezentativní vzorky. Najdou se i méně výrazné kousky „I`m Saying Nothin`” nebo “Now You`re Talkin`“, které jsou se „Show Me“ nejslabší z celého alba. Na druhou stranu zafungují i méně protežované kusy v podobě baladických „If I Were You“ a „I`ll Catch You“, přestože druhá místy až příliš připomene dávnou „Wasted Sunset“ z alba „Perfect Strangers“. Když po úvodním kytarovém náporu kapela uzavře desku s „Bleeding Obvious“ ve smířlivém duchu, převládne spokojenost. A to je po skoro šedesáti letech kariéry velice důležité, protože Deep Purple znovu nezklamali.
Dohady fanoušků, zda jde o poslední album, jsou zatím předčasné. Na jednu stranu je tu vysoký věk hlavní čtveřice, na stranu druhou se muzikanti zatím těší dobrému zdraví a touha společně tvořit je zjevně stále dost silná. Poptávka po původním duchu sedmdesátých let je stále dost silná a kdo jiný než Deep Purple ji ještě dokáže uspokojit.
|
