Když na konci sedmdesátých let Velkou Británii decimovala punková horečka, byli Motörhead, jako v podstatě nezařaditelná kapela, hozeni do jednoho pytle se Sex Pistols, The Damned nebo The Clash. Čas ukázal, jak moc se hudební publicisté mýlili, když se o pár let později rozběhla Nová vlna britského heavy metalu, okamžitě podle tisku Motörhead patřili i k ní. Toto tvrzení bylo trochu blíž pravdě, ačkoliv i tak bylo značně nepřesné. Ale parta Lemmyho Kilmistera byla na vrcholu a k Judas Priest, Saxon či Iron Maiden měla blíže než k číratým individuím. Deska „Ace Of Spades“, na níž zažila hvězdnou chvilku, byla spíše zmutovaným, zmasakrovaným rock n`rollem, který hnala dopředu ožralá a zfetovaná kapela, tři zvířata z kanálu, která děsila běžnou britskou společnost, ale dospívající mládež je milovala. Bylo to tvrdé, nebezpečné, ale proklatě uvěřitelné.
Když v říjnu 1980 vyšla deska „Ace Of Spades“ zmítala se britská scéna ve fázi velkého třesku Nové vlny britského heavy metalu a tvrdá hudba se hrála napříč celým Spojeným královstvím. Motörhead se vydali na turné, které mělo vstoupit do dějin. Nejen tím, že propagovalo jejich nejslavnější desku, ale zejména tím, že během něj byl pořízen živák „No Sleep `til Hammersmith“, který se stal jedním z nejlepších a nejslavnějších koncertních záznamů všech dob a popularitu Motörhead korunoval tím, že se umístil na prvním místě oficiální britské hitparády. To byl husarský kousek z kategorie neuvěřitelných, nejenže se jednalo o živé album (se studiovými se to kapele nepodařilo nikdy), ale Motörhead byli všeobecně odmítání a jejich první místo byla naprostá facka mainstreamu. Kýbl zvratek v navoněném salónu pop music.
Deska má jeden velký paradox. Nese název jednoho z nejznámějších britských kulturních svatostánků, ale v drážkách z něho není zaznamenána ani nota. Drtivá většina nahraného materiálu datumově spadá na konec března 1981, na dobu, kdy kapela byla na turné propagujícím album „Ace Of Spades“ a rozhodla se natočit dva koncerty v Leedsu a jeden v Newcastlu. Výjimka je skladba „Iron Horse / Born To Lose“ z bezejmenné debutové desky. Ta byla zaznamenána o rok dříve, ale o tom, kde ji zvukaři natočili a jakého je záznam data, netušila ani sama kapela, která ji slovy Lemmyho Kilmistera „dala na desku, protože zněla hodně dobře“. Člověk neznalý toho faktu ale nic nepostřehne a „No Sleep `til Hammersmith“ je vytvořena tak šikovně jako jednolitá, zvukově sourodá masa, jako kdyby pocházela z jeho koncertu. Třeba v Hammersmithu.
Úvodní atak energie, který přinesla slavná „Ace Of Spades“, patří k nezapomenutelným momentům historie rock n`rollu a vrcholným číslům čtyřicetileté kariéra Motörhead. Přestože kapela přiznala, že křik publika byl ve studiu zesílen, zvukař odvedl skvělou práci, protože když ječící návštěvníci podporují kapelu, která jede do roztrhání těla, běhá vám mráz po zádech. Není to však záležitostí pouze „Ace OF Spades“, která má strhující charakter, ale i dalších skladeb. Kapela nečekaně vsadila na druhé album „Overkill“, z něhož vytáhla pět skladeb, které jsou vrcholem záznamu. „No Class“, „Stay Clean“ či mrazivá „Metropolis“ Motörhead přehrávají s obrovskou vervou a spolu s titulní „Overkill“ a štěkavou „Capricorn“ zastiňují (snad kromě „Ace Of Spades“) ostatní věcí.
Tím však nelze říct, že by zbylé skladby byly umístěny do počtu, protože „No Sleep `til Hammersmith“ je albem, kde sedí každá nota. Možná jen „Iron Horse/Born To Lose“ a „The Hammer“ vykazují menší známky únavy, ale to je asi jen pocit člověka, který si zvykne na ďábelské tempo ostatních položek a Lemmyho neomalené uvádění skladeb. Do dějin vstoupil zejména jeho frenetický řev před „(We Are) The Road Crew“ a pokašlávání na jejím konci. Za zmínku stojí také mírně zrychlená „Bomber“, jediná připomínka třetí desky, kterou většina fanoušků vidí jako slabší místo mezi monolity „Overkill“ a „Ace Of Spades“, ale i ona si pozici v klasické diskografii s přehledem uhájila. Zejména díky titulní věci, kterou Motörhead zařadili během let do stálého setlistu a zůstala v něm i v době, kdy už neměli sílu atomové pumy jako na tomto živáku, který je jedinečný v tom, že ukazuje Motörhead dravější než všechny punkové i heavymetalové kapely.
Koncertní záznam je vrcholovým dílem klasické sestavy kapely. Následující studiovka „Iron Fist“ představovala nečekaný sešup dolů a po ní přišla nezbytná výměna na postu kytaristy, při které stále nevyzpytatelnějšího „Fast“ Eddieho Clarkea nahradil ještě šílenější Brian Robertson, jehož specifikem bylo vystupování v jakémsi spartakiádním úboru. Ale to je jiný příběh, který rozmetal chvíle největší slávy Motörhead na kusy. Rok 1981 spolu s albem „No Sleep `til Hammersmith“ byl nejsilnějším, jaký tahle parta zažila a silně přispěl k její pověsti obrovské legendy.
|
