Tradice úspěšnosti britských kapel v Americe je dlouhá. Všechno odstartovali The Beatles, kteří mohli už v polovině šedesátých let vytrubovat, že jsou slavnější než Ježíš Kristus, až z toho americkým puritánům vstávaly vlasy na hlavě. V jejich odkazu pokračovali The Rolling Stones, stejně jako zástupci hard rockové generace, z nichž největší kus slávy urvali Led Zeppelin, Queen a Pink Floyd, ačkoliv ani Black Sabbath a Deep Purple nechtěli příliš zůstat pozadu. Když přišla Nová vlna britského heavy metalu, američtí teenageři zpozorněli a hltali vše, co se hrálo na britských ostrovech. Vždyť z této hudby vzešla slavná thrashová čtyřka a částečně i losangeleská glam metalová scéna. Bylo to ale zároveň naposledy, co britská hudba udávala tón americké scéně a kapely, které u toho byly, ze slávy té doby žijí dodnes. Zářným příkladem jsou Iron Maiden, kteří jsou asi stále největším symbolem Nové vlny britského heavy metalu a kapelou, jež v osmdesátých letech udělala díru do Ameriky.
Velká Británie Iron Maiden registrovala už od prvního alba, punkmetalového nářezu, který nazpíval ještě Paul Di`Anno, aby se posléze sklonila před těžkotonážním dílem „The Number Of The Beast“, které s Brucem Dickinsonem v čele ukázalo pravou sílu Iron Maiden. „Piece Of Mind“ a „Powerslave“ byly počiny, které Iron Maiden dalo celosvětová křídla. Turné „World Slavery Tour“, které v roce 1984 začala s velkým údivem v Polsku, už bylo trhákem i za oceánem. Aby si Iron Maiden ještě více omotali tamní mládež kolem prstu, rozhodli se, že v kalifornské Long Beach Aréně natočí první živé album „Live After Death“. Kalifornie (zejména Los Angeles) tehdy těžce jela na vlně heavy metalu, chrlila jednu kapelu za druhou a proto nebylo divu, že koncerty Iron Maiden v tamním svatostánku na pobřeží Tichého oceánu byly hudebním svátkem.
O tehdejší popularitě svědčil i fakt, že v březnu 1985 odehráli Iron Maiden v Long Beach Aréně čtyři koncerty, z nichž se poskládala většina „Live After Death“. Přestože kapela původně trvala na tom, že použije o půl roku starší záznam z londýnského Hammersmith Odeon, vydavatelská firma argumentovala tím, že chce album doprovodit i video materiálem, který byl z Los Angeles neporovnatelně lepší a proto muselo dojít ke kompromisu. První tři části čtyřalba pochází z Kalifornie a poslední z Hammersmith Odeon. Je to možná dramaturgicky nesprávné, protože britská část obsahuje skladby spíše pomyslného druhého šiku a největší hity jsou obsaženy na záznamu z Kalifornie. Je to však jediná výtka, která by mohla padnout na vrub desky. „Live After Death“ je naprosto excelentní živák, zachycující Iron Maiden v nejsilnější formě. Stejně přesvědčivý výsledek by kapela dokázala předložit ještě na nadcházejících turné k albům „Somewhere In Time“ a „Seventh Son Of A Seventh Son“, ale v dalších časech už nikoliv. Proto „Live After Death“ zůstane navždy nejlepším živým albem, jaké kdy Iron Maiden vydali, jelikož další koncertní nahrávku kapela představila až v roce 1993, kdy její forma byla poznamenána blížícím se odchodem Bruce Dickinsona.
Když na začátku koncertu promluvil Winston Churchill, nemohlo to být pro americké publiku vzdálenější. Téma druhé světové války je nzuajímavé pro lidi, kteří o ní neví ani z doslechu od rodičů či prarodičů, ale v okamžiku, kdy se rozjede úvodní „Aces High“, propojí hudba kapelu s publikem ve vteřině. Spojení skladby, oslavující britské válečné letce s následující „2 Minutes To Midnight“ fungovalo skvěle i na albu „Powerslave“, natož při živém podání, kdy energií natlakovaná kapela druhou píseň mírně zrychlila, čímž jí dodala ještě větší grády. S „The Trooper“ kapela nenechá publikum vydechnout a skladbu servíruje s mladickou energií ani ne třicátníků. Lehký odpočinek si dopřeje v uvolněnější, mystické „Revelations“, aby nápor pokračoval ve „Flight Of Icarus“. Nečekaný vrchol přijde se třináctiminutovou „Rime Of The Ancient Mariner“, ve slavné tiché části uprostřed skladby by snad byl slyšet i spadnout špendlík. Atmosféra koncertu je jedinečná a neopakovatelná.
Jistý punc mystična udrží i „Powerslave“ a „Halloweed By Thy Name“, mezi které kapela vloží hitovou „The Number Of The Beast“, která je jednou z hvězdných chvilek pro Bruce Dickinsona, který v ní (ostatně i jinde na albu) podává životní výkon. Osvědčí se ve vlastních věcech, ale i ve starších kouscích, které před ním zpíval Paul Di`Anno, ačkoliv „Iron Maiden“ nebo „Running Free“ s jeho hlasem dostávají trochu odlišný punc. Zpěvák je tahounem i poslední části alba. Ta má trochu jinou atmosféru, jestliže z Long Bech Arény máte pocit skutečně velkého koncertu, který je hraný přímo v srdci hlavního města světového rock n`rollu, z britské části jde spíše komornější (ačkoliv ani to není to správné slovo) či domácká atmosféra, odkazující k začátkům kapely, čemuž odpovídá i výběr skladeb.
S vědomím, že ještě nikdo nevynalezl stroj času, je „Live After Death“ tou nejlepší příležitostí, jak proniknout do světa Iron Maiden v nejsilnějším období. Je ukázkou toho, proč kapela byla z Nové vlny britského heavy metalu nejsilnější a dodnes považovanou za nejvlivnější, ačkoliv alba z nového milénia se s klasickými dost dobře porovnávat nedají. V osmdesátých letech byli totiž Iron Maiden nedostižní.
|
