Když uslyšíte, jak se na vás z repráků valí pojem „strach“, bylo by záhodno, abyste jej cítili až v kostech. Pak se dá mluvit o tom, že deska zní přesvědčivě. A jelikož v titulce „The Order Of Fear“ se to podařilo německým Orden Ogan beze zbytku naplnit, dá se říct, že osmý zářez v diskografii německých melodiků má velmi dobrou startovní pozici. Seeb Leveerman v něm (za přispění jednoho z uruguayských fanoušků, který se zapojil do kreativního procesu) rozvíjí příběh hrdiny Valeho, jehož přivedl k životu už před šestnácti lety a je potěšením konstatovat, že album „The Order Of Fear“ je dokonalou otázkou toho, že když umíte pracovat s koncepčním příběhem bez toho, abyste s ním jakkoli svazovali hudební rozlet, vaše dílo dostane rozměr navíc.
Ordan Ogan jsou čím dál větší továrnou na hity. Úvodní divoký skok „Kings Of The Underworld“ střemhlav do propasti je jasnou ukázkou toho, jak se má propojovat rychlost a melodičnost, aby z ní v přesně vyrovnaném poměru lezla agrese i chytlavost, útočné sbory i nažhavené sólo tenhle obrázek dotahuje k dokonalosti. Pohlcující atmosféra titulní skladby, u které lze vsadit poslední halíř na to, že to bude koncertní tutovka, se přesune i do následující „Moon Fire“ s jasně zapamatovatelným sloganem, u pompou vonící zpěvné „Conquest“, nádherným brumendem nakopnuté „Blind Man“ či v „Prince Of Sorrow“, v níž se nabubřelost opět trošku přifoukne, si stoprocentně řeknete, že tohle album prostě žije a že do konceptu všechno spolehlivě zapadá. Že vzdušně melodická „Dread Lord“ už má poněkud zatažené drápy až tak nevadí, protože brnknutí na romantičtější notu v „My Worst Enemy“ (slzy zatlačovat nebudete, ale skladba se v paměti spolehlivě usadí) se zajímavou otázkou pro filozofy je dokonalou přípravou na monstrózní finále – upovídaná dramatická předehra „The Journey Thus Far“ a epická, drsně elegantní a parádně vygradovaná „The Long Darkness“ s lehkým religiózním oparem, to je naprosto strhující závěr a pokud to na začátku vypadalo, že dokonalá titulní skladba bude nepřekonatelným vrcholem desky, „The Long Darkness“ tenhle rezultát ještě pozmění.
Dokonalé power metalové album? Minimálně za vážného kandidáta je možné „The Order Of Fear“ považovat, i když bych se jednak přimlouval za o něco ostřejší zvuk, jednak díky Seebem Leveermanem veřejně přiznanému kladnému vztahu k umělé inteligenci se úplně nemůžu zbavit poťouchlého čertíka s otázkou, kde v rámci desky tahle frontmanova záliba dostala zelenou a kde už měla stopku. Až tak dokonale „The Order Of Fear“ zní, byť se při její tvorbě Seeb nebo AI zasekla ve velmi podobné (nicméně ultralíbivé) matrici.
|
