I když služebně mnohem starší kapely jako The Rolling Stones nebo Deep Purple stále neúnavně koncertují a vydávají další alba, američtí Mr. Big, působící třicet pět let, se rozhodli pro ukončení kariéry. Nakolik to myslí vážně není jisté, protože nedávno vydali novou desku „Ten“ a závěrečné zvolání basisty Billyho Sheehana z pražského koncertu „see you again“ může mluvit o opaku. Oficiální stanovisko je zatím takové, že turné „The Big Finish“, které se ve středu 7. srpna zastavilo i v Praze, je poslední. I proto jej kapela, která se hřála na výsluní slávy v první polovině devadesátých let, pojala zcela retrospektivně, když vypustila všechna postcomebacková alba včetně novinky „Ten“, i éru na přelomu milénia, kdy v sestavě místo kytaristy Paula Gilberta působil bývalý hráč glam metalových Poison a respektovaný sólový umělec Richie Kotzen. Mezi fanoušky tato éra vyvolává už léta protichůdné reakce a proto ji Mr. Big v podstatě nepřipomínají.
Američané se v Praze objevili počtvrté, do prostor klubu Roxy zavítali už podruhé. A stejně jako v roce 2009, měli i tentokrát plno, čímž dokázali, že poptávka po hard rocku amerického střihu, který však zní značně nemoderně a evokuje spíše zlatou éru stylu ze sedmdesátých let, je stále žádoucí. V době největší slávy v roce 1994 vystoupili ve Velké sportovní hale, ovšem tehdy měli v hitparádách dva obrovské hity, akustické balady „To Be With You“ a „Wild World“, které přitáhly i nerockové publikum a proto nebyla nouze o prchající maminky s dětmi, které si s hrůzou zacpávaly uši. To se na koncertě v Roxy nestalo a stát nemohlo. Do prostor totiž zavítali ti, kteří Mr. Big znají a jejich hudbě rozumí. Bylo to znát i z reakcí, každou skladbu na konci doprovodil až ohlušující aplaus, kterým byla očividně chvilkami zaskočena i kapela.
Ta v setlistu vsadila na přehrání nejslavnější desky „Lean Into It“ z roku 1991, čímž došlo na dlouho nehrané, dnes v podstatě některé zapomenuté skladby a nedošlo na známější kusy „Nothing But Love“, „Stay Together“, „Shine“, „Undertow“ či „Promise Her The Moon“. Z tohoto pohledu to vypadalo, že kapela chce připomenout spíše druhé album než se rozloučit retrospektivním playlistem. A to je další věc, která by mohla napovídat, že s koncem to tak horké nebude. Ten byl ohlášen v souvislosti s úmrtím bubeníka Pata Torpeyho, ovšem soudě podle vzájemné sehranosti se současným nástupcem Edu Cominatem se kapela dokáže přes tuto smutnou událost přenést. Ač k Mr. Big naskočil během letošních koncertů, Cominato působí, jako kdyby v kapele byl léta a ukazuje se být dobrou volbou do možné budoucnosti.
Kapela koncert odstartovala jednou z nejstarších skladeb, „Addicted To That Rush“, s níž v roce 1989 otevírala debutové album. Úvodní věc, přestože v ní hledal správnou parketu především zvukař, ukázala několik poznatků. Zejména to, že zpěvák Eric Martin, ač už není lamačem dívčích srdcí, je stále ve výtečné hlasové formě. Proto se jako velmi překvapující jevilo, že řadu svých partů přenechával spoluhráčům nebo leckde po celých refrénech publiku. Ukázala se rovněž skvělá sehranost kytaristy Paula Gilberta a basisty Billyho Sheehana, kteří se doplňovali přehráváním různých vtípků, do kterých ve skladbě „Price You Gotta Pay“ vstoupil s vokálním drilem i Martin, až si posluchač rázem připadal jako při nekončících pódiových jamech Led Zeppelin v sedmdesátých letech.
Ačkoliv bylo znát, že publikum přišlo zejména na hity, protože největší úspěch sklidily obě balady, stejně jako „Just Take My Heart“, „Green-Tintied Sixties Mind“, „Take Cover“ a hard rockově vytvrzená „Daddy, Brother, Lover And The Little Boy“, v níž si Sheehan s Gilbertem neodpustili obligátní hru vrtačkou na své nástroje, aplausem končily i méně známé skladby. V nich návštěvníci ocenili zejména vysokou instrumentální dovednost kapely. Proto „Voodoo Kiss“, „Road To Ruin“ a „Colorado Bulldog“ patřily k tomu nejlepšímu, co Mr. Big v Praze nabídli. Poslední jmenovanou kapela ukončila regulérní část koncertu, v přídavkové části se soustředila zejména na coververze, což byla trochu rozpačitá tečka, zejména, když si v „Good Lovin`“ od The Olympics vyměnili členové nástroje a rázem vše vypadalo jako na zkoušce garážové kapely. Ve finále v podobě slavné „Baba O`Rilley“ od The Who si nasazením Mr. Big získali publikum zpět a i proto potlesk při závěrečné děkovačce trval několik minut.
|
