Američtí Poison byli skutečný fenomén. Leckdo se na ně díval jako na produkt osmdesátých let, kdy na sebe čtveřice průměrných muzikantů napatlala hromadu make-upu a navlékla se do nejrůznějších pestrobarevných hadrů, ale nikdo nemohl popřít jejich skladatelský um. Takový, že dokázali z původně triviálních skladeb ve stylu Kiss udělat obrovské stadionové hity, které jí zaručily milionové prodeje nejen v Americe i v dalších zemích světa. Neobstojí proto dříve rozšířené tvrzení, že šlo o jakýsi glam metalový boy band, protože talent, který čtveřice měla je aktuální i v současnosti, kdy dokáže s repertoárem z let 1986 až 1990 vyprodávat největší americké stadiony. V čem tkví kouzlo kapely? Asi v tom, že její hudba je nadčasová a Poison dokázali přesně vystihnout čas, kdy bylo třeba odhodit všechny maškarády a věnovat se serióznějšímu umění. Do té doby také spadá živák „Swallow This Live“.
Jemu přecházela obrovsky úspěšná pětiletka, v níž kola slávy kapela roztočila s debutem „Look What The Cat Dragged In“, na němž si trochu vypomohla drobnou krádeží u švédských „Easy Action“, neboť refrén skladeb „We Go Rocking“ a poisonovské „I Want Action“ zní až nápadně podobně, ale přesto z toho byl hit jako hrom. Kapela byla lákavým soustem pro hudební i bulvární tisk, protože za plážovými blondýny (Bobby Dall promine) se táhly zástupy dívek dlouhých jak Sunset Boulevard, až i Mötley Crüe spadla brada. Proto nekorunované krále nočního světa se Poison stali největší konkurencí a když druhé desky „Open Up And Say… Ahh!“ šlo přes pult více než pět milionů, nenechal na nich Nikki Sixx nit suchou. Ačkoliv osobní život členů kapely zaznamenal několik kotrmelců, směřovali Poison k dalšími majstrštyku „Flesh And Blood“ a následné turné bylo největším, jaké parta původně z pensylvánského Mechanicsburgu podnikla.
Tento stav ukazuje živák „Swallow This Live“, který byl pořízen během cest skrze Spojené státy během jara a léta 1991, což byla doba, kdy glam metal, jehož byli Poison jasní vlajkonoši, zažíval poslední velký boom a finální obří letní mejdan. Jelikož nikdo nemohl tušit, jak se všechno zkomplikuje o pár měsíců později, zní nahrávka jako pořádně rozjetý večírek, při němž se zapomíná na všední problémy a hlavním cílem je si jej pořádně užít. O tom Poison vždycky byli. Nikdo od nich nečekal žádné filozofování, ale definici otřepaného sloganu sex, drogy, rock n`roll, což je to, co k nim posluchače přitahuje dodnes. I když se šťastlivci, kteří je před dvěa lety měli možnost vidět na společném turné s Mötley Crüe a Def Leppard, shodují, že leckdy Poison obě hlavní hvězdy smetli z pódia, je jasné, že vrchol slávy i sil zažívali na začátku devadesátých let.
Jelikož v té době kapela propagovala třetí album „Flesh And Blood“ , je jasné, že playlist je této skutečnosti uzpůsoben. Není překvapením, že z této desky na první živé album kapela nasadila šest skladeb. Z „Open Up And Say… Ahh!“, která je (ač nejúspěšnější) považována za nejslabší ze slavné trojice desek, je zde také šest skladeb, včetně vycpávkových „Good Love“ nebo „Look But You Can`t Touch“, které si tehdejší protežování neobhájily ani při živém podání. Stejně jako z „Flesh And Blood“ je výběr skladeb diskutabilní, ale na otázku proč místo slabších kusů „Let It Play“ či „Poor Boy Blues“ nejsou zařazeny všeobecně silnější „Valley Of The Lost Souls“, „Come Hell Or High Water“ nebo „Life Loves A Tragedy“, už nikdo neodpoví. Je to jedno, i přes tyto věci je „Swallow This Live“ výborným živákem, který přesně dokumentuje poslední velké vzedmutí glam metalu.
O Poison se nikdy nedalo říct, že by byli nejlepšími muzikanty na světě, ale omezené hráčské schopnosti vynahrazují obrovským nasazením a energií, jakou se jejich koncerty vyznačovaly. Bret Michaels je frontman par excellence, který komentuje výkony spoluhráčů, zvládá bavit publikum a ještě se vypořádává se svými vokálními rejstříky, ač nikdy nebude vokalistou typu Roba Halforda či Davida Coverdalea. Charismatem dokáže strhnout davy a i když mu to místy ujede jako například v „Let It Play“ či slavné „Fallen Angel“, není to nic, co by mu člověk neodpustil. Vyloženě září v legendárních baladách „Every Rose Has Its Thorns“ a „Something To Believe In“, ve kterých nenechává moc prostoru spoluhráčům. Ti, zejména kytarista C.C. DeVille a bubeník Rikki Rockett, si užijí chvilku slávy v sólových výstupech, které jsou sice už za zenitem, ale alespoň dokazují, že Poison na tom instrumentálně nebyli tak špatně, jak se tvrdilo.
„Swallow This Live“ na rozdíl od řady jiných živáků má nezanedbatelný bonus. Závěrečnou část tvoří čtveřice zbrusu nových skadeb ve studiové podobě, zejména „So Tell Me Why“ sklidila velký úspěch a stala se na několik let posledním singlem, u kterého byla celá klasická sestava. Ještě než „Swallow This Live“ vyšla, došlo k události, která uspíšila blížící se vyhazov kytaristy C.C. DeVillea, jehož vzrůstající drogová závislost byla trnem v očích spoluhráčů. Když DeVille při udílení cen MTV Music Video Awards v září 1991 místo ohlášené „Unskinny Bop“ zahrál „Talk Dirty To Me“, dostal v zákulisí od Breta Michaelse takovou ránu pěstí, že za sebou okamžitě zabouchl dveře. Tím skončila nejslavnější éra Poison, ale i glam metalu, protože za čtrnáct dní vyšla „Nevermind“ od Nirvany a rázem bylo po všem. Ani Poison se nepodařilo zcela na svou slavnou éru navázat, i přesto, že za pár let byl C.C. DeVille zpět.
|
