O tom, jak moc Journey chyběli na scéně, svědčí fakt, že alba „Greatest Hits“, které vyšlo v roce 1988, se prodalo patnáct milionů kusů, což poskytlo okamžitě živnou půdu spekulacím, že rozpad Journey přišel pouze na oko a že kapela brzy vyjede na propagační turné. To se nestalo, přestože Neal Schon i Jonathan Cain odpovídali na otázky ohledně možného comebacku spíše vyhýbavě. Chyběl Steve Perry, bez něhož si nikdo plnohodnotný návrat neuměl představit. Oba muzikanti se začali realizovat v kapele Bad English, která přes rychlý start velký úspěch nakonec nevykázala. Větší renomé si vydobyla další Schonova kapela, čistě glam metaloví Hardline, jejichž debutové album „Double Eclipse“ patří do zlatého fondu stylu a Hardline (už dlouho bez Schona v sestavě) se na něj marně snaží navázat. Za připomínku stojí také formace The Storm, v níž se začátkem devadesátých let sešli další bývalí členové Journey, klávesista Greg Rolie, basista Ross Valory a bubeník Steve Smith. Tahle parta (Smith ji opustil už v roce 1991) vydala dvě alba, ovšem velkého úspěchu se nedočkala.
Steve Perry od osudové rozmluvy v přístavu San Rafael zmizel z očí veřejnosti a odmítavé žádosti o rozhovor nasvědčovaly tomu, že to s koncem kariéry myslel vážně. Otázka nezněla, kdy se navýsost osobitý zpěvák vrátí na scénu, ale zda k tomu ještě někdy dojde. Jiskřička naděje se podařila vykřesat, když se Perry připojil k Schonovi a Cainovi a společně zahráli slavné skladby „Lights“ a „Faithfully“ 3. listopadu 1991 na pietní akci za legendárního promotéra hudebních akcí Billa Grahama. Tehdy se ledy prolomily a Perry začal znovu uvažovat o tom, že to bylo s jeho odchodem do ústraní poněkud předčasné. Když však o dva roky zpěvák odmítl přijít na soukromou večeři manažera Herbieho Herberta, kde se sešli všichni ostatní členové Journey, působilo to znovu jako cesta do slepé uličky. Nečekané vydání sólovky „For The Love Of Strange Medicine“ z roku 1994 byl blesk z čistého nebe, který Perryho vrátil zpět na hry.
Deska ukázala, že jeho hřejivý a konejšivý projev doznal během let nečinnosti trochu změny, ale i tak šlo o impulz, který se měl stát startovním výstřelem k nové epizodě Journey. Signály ze strany Schona a Caina byly nad slunce jasnější a Perry se na ně rozhodl zareagovat. Měl však jednu podmínku. Nechtěl dál spolupracovat s Herbiem Herbertem, kterého vinil z toho, že jej sice dosadil do čela kapely, ale způsobil rozpad staré sestavy v polovině osmdesátých let. Schon s Cainem na jeho podmínku kývli a tak se otevřela možnost přivést zpět do sestavy Rosse Valoryho a Stevea Smithe, které kdysi Herbert z kapely vyobcoval. Rázem byl pohromadě sestava, která byla zodpovědná za nejslavnější alba Journey. Mohl takový comeback dopadnout špatně?
Psal se rok 1996 a světem lomcovaly poslední záchvěvy grungeové horečky, což byl úplný protipól vůči Journey a pro jejich comeback představoval ten čas nejhorší možnou dobu. Jméno kapely mělo pořád ještě velkou sílu a proto si muzikanti byli jisti, že s Perrym v základní sestavě dokáží navázat na to, co znamenali v osmdesátých letech. Do věci se vložil i vlivný americký hudební byznysman John Kalodner, což kapele dodalo ještě větší odvahu a začala tvořit po více než deseti letech nový materiál. „Nepokoušeli jsme se vymýšlet něco nového,“ přiznal Perry, „bylo by docela trapné dělat ze sebe něco, co nejsme. Řekli jsme si, že buď se udržíme na hladině nebo se utopíme,“ dodal. Toto vyjádření naprosto koresponduje s tím, jak deska, příznačně nazvaná „Trial By Fire“, zní. Přesně jako rozmáchlá směs všech tváří Journey od přelomového alba „Infinity“, s tím, že dokumentuje přirozený osobnostní vývoj členů kapely a jejich postupné stárnutí.
Přestože „Trial By Fire“ sklidila po vydání ostrou kritiku, neboťjí bylo vyčítáno zpátečnictví, nemodernost a staré postupy, jedná se o skvělou desku, která se může řadit k tomu nejlepšímu, co kapela vyprodukovala. Dobové kritiky jsou pochopitelné, důraz na alternativu, progresivitu a zcela odlišný přístup k věci než se praktikoval v osmdesátých let, „Trial By Fire“ na milost vzít nemohl, ale to se postupem času změnilo, a ze sedmdesátiminutového monolitu povstala nádherná deska, která dokáže vycenit ostré zoubky v úvodních „Message Of Love“ a „One More“, ale především umí pohladit po duši řadou překrásných melodií ve skladbách klidnějších či baladických. Nejde jen o „When You Love A Woman“, která album táhla ke komerčnímu úspěchu, ale i o dnes takřka neznámé „Forever In Blue“, „Still She Cries“ nebo skoro kantilénové „Easy To Fall“, které i po letech zní přitažlivě. Co teprve závěrečné spojení magické „It`s Just The Rain“ a titulní „Trial By Fire“, které jen podtrhnou skutečnost, že má posluchač co do činění s jedním z nejlepších comebacků (minimálně) devadesátých let.
I v naprosto nepřátelské a podobnému druhu hudby nepřející době Journey zaznamenali velký úspěch. Díky obrovskému phlasu singlu „When You Love A Woman“ album vylétlo na třetí místo oficiální americké hitparády, což byl nečekaný úspěch, který zaručil kapele další platinovou desku. Jenže Journey se z toho neradovali příliš dlouho. Přišla další ledová sprcha, neboť Steve Perry znovu ohlásil odchod. Po euforii ze skvělého comebacku se opět dostavila obrovská skepse…
|
