Době, kdy se Billy Corgan označoval za samozvaného génia, což podporoval i megaúspěšnými deskami „Siamese Dream“ a „The Mellon Collie And The Infinite Sadness“, daly poslední roky docela na frak. Fanoušky příliš nezaujal nedotažený projekt „Teargarden By Kaleidyscope“, následná euforie nad návratem původních členů, ztvrzená albem „Shine And Oh So Bright, Vol. 1/ LP: No Past. No Future. No Sun“ trvala jen chvilku a kýžený návrat do devadesátých let představovala jen z části. Pak dal principál Billy Corgan průchod nezřízeným hudebním choutkám a album „Cyr“ situoval do formy osmdesátkového synthpopu, což neznělo jako špatný nápad, ale provedením se slavným kouskům začal hodně vzdalovat. Megalomanská tříalbová kolekce „Atum“, která vycházela v letech 2022 a 2023 kapelu zastihla ve stavu kompoziční vyprázdněnosti a projekt vyšuměl ještě dřív, než jej Corgan stihl dokončit.
Možná proto kapele na rozloučenou zamával kytarista Jeff Schroeder, jemuž přestal stav věcí vyhovovat a vypadalo to, že se nad chicagskou legendou alternativního rocku začínají stahovat mračna. Corgan je však houževnatý chlápek, který to nevzdal v roce 2000, kdy ne a ne přijít s kloudnou hudbou, a nevzdal to ani po vydání bídné desky „Zeitgeist“, takže nebyl důvod domnívat se, že by tomu nyní bylo jinak. Potřeboval jediné - přijít s dobrou deskou. S ní si však musel přiznat, že fanoušci od něho nechtějí synthpopové experimenty ani velikášské projekty, které se dávné „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ přiblížit nedokáží. Proto poprvé za kariéru udělal pořádný krok zpět a s novinkou „Aghori Mhori Mei“ zahájil velký návrat k první třem albům. Dalo by se říct, že jak Schroeder zmizel ze sestavy, tvrdé kytary se vrátily. A fakt, že v sestavě působí jeho náhradnice Kiki Wong, na novou desku nemá žádný vliv, The Smashing Pumpkins ji vytvořili pouze v ústřední trojici.
„Old school fanoušci budou nadšeni. Je to velmi kytarové a velmi rockové album, jako kdybyste dali dohromady „Siamese Dream“ a „Mellon Collie“,“ popsal nové album Corgan a v jeho slovech je obsažena charakteristika tohoto díla. The Smashing Pumpkins jako kdyby nasedli do stroje času a vrátili se zpět do doby, kdy prodávali desky v několikamilionových nákladech, což z nich (společně s Nirvanou a Pearl Jam) udělalo největší kapelu alternativní scény devadesátých let. Corgan se snaží podruhé vstoupit do téže řeky a ačkoliv přísloví tvrdí, že je to nemožné, jemu se to docela daří. Na „Aghori Mhori Mei“ ukazuje své největší přednosti, neboť dokáže napsat skutečně tvrdou rockovou věc, ale i niternější a křehčí skladby, které mu kdysi zajistily obrovský komerční úspěch. Fanoušek obou těchto tváří nemůže být novinkou zklamán. Někdejší magie a okouzlení trochu neuchopitelnou hudbou je zpět.
Deska je čisté retro (což je jeden z důvodů, jenž brání tomu vytasit se s nejvyšší známkou), ale vytvořené z nejlepších ingrediencí a s vědomím, že po slabé hodince „Atum“, je Corgan zpět v sedle a nabízí nejlepší materiál za dlouhou řadu let. Už lehce disharmonický a neklidný rozjezd „Edin“, jehož úvodní tóny přetne nečekaně tvrdý riff, odkazuje někam k debutu „Gish“, a následující „Pentagrams“ nabídne v hitovější formě návrat k „Siamese Dream“. Stejnou desku evokuje i „Sighommi“, která se v den vydání alba stala hlavním singlem, ačkoliv pro tuto pozici by bylo jednoduché vybrat lepší kandidáty. Mohl by jím být „Pentecost“, i když v úvodu lehce připomene experimentální album „Cyr“. Mohla by jím být především přenádherná „Goeth The Fall“, která atmosférou připomene slavnou „1979“. Ale výtečných míst je na desce celá řada, za srdce dokáže chytit balada „Who Goes There“ (zase mohou vyvstat reminiscence na slavnou „Disarm“) nebo The Smashing Pumpkins překvapí natlakovaností a kompozicemi, postavenými na bytelných riffech „War Dreams Of Itself“ a „Sicarus“.
Pokud si odmyslíme sladkobolný a zbytečně kýčovitý finiš „Murnau“, je „Aghori Mhori Mei“ nejlepší deska, se kterou kapela přišla od čtyřiadvacet let starého díla „Machina/The Machines Of God“. Vrcholky „Siamese Dream“, „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ i „Gish“ zůstaly nepokořeny, ale nedalo se počítat s tím, že by The Smashing Pumpkins ještě někdy vystoupali tak vysoko. S novinkou jim vzpomínání na tu dobu jde nebývale lehce a svěže.
|
