Stačilo pár let a z Firehouse byla v Americe znovu klubová kapela, která zajímala pouze hrstku vytrvalých fanoušků, kteří se nenechali smést všeobecným trendem, jenž velel alternativním a v druhé polovině devadesátých let i neopunkovým směrem. I přes drobnou korekci původního stadionově glam metalového výrazu k tomu Firehouse nikdy nesběhli a proto byli pro americké publikum odepsanou bývalou veličinou. V Asii a zejména na Dálném východě tomu bylo jinak. Tamní fanoušci přijali s otevřenou náručí jak album „3“, tak i akustickou nahrávku „Good Acoustics“, za což se jim Firehouse odvděčili, neboť videoklip k nové verzi slavné „Love Of A Lifetime“ natočili v Malajsii. Ta byla jednou ze zemí, kde měla kapela stále status rockových bohů. Indonésie, Thajsko, Japonsko, Jižní Korea, Filipíny se staly novým odbytištěm hudby Firehouse.
Vzhledem k tomuto posunu se kapela rozhodla k zásadnímu kroku a vydavatelskou společnost Epic Records požádala o vyvázání ze smluv. Firehouse se nelíbilo, jakou práci firma odvedla v rámci propagace „Good Acoustics“ na americkém trhu (v podstatě žádnou) a s vědomím, že domácí trh je pro jejich hudbu mrtvou půdou, začínala se poohlížet po vydavateli ze země vycházejícího slunce. Bylo to logické, Firehouse cílili na tamní trh a firma dokonale znalá místních podmínek mohla vytvořit nejlepší prostředí. Volba padla na Pony Canyon, která měla dosah na celosvětový trh, ale cílila zejména na asijské oblasti. Tento krok se z hlediska udržení ve vysoké rockové hře ukázal být kontraproduktivní, ale pro Firehouse znamenal logickou volbu, která se při jejich dobývání asijského trhu vyplatila.
Jak postupovala devadesátá léta a měnily se všeobecné trendy, byl návrat ke zvuku prvních dvou alb něčím, co by nedávalo smysl. Stadionový glam metal odmávali i Def Leppard, Bon Jovi nebo Whitesnake, ti všichni vydali nečekaně civilní alba a v tomto duchu je následovali i Firehouse s albem „3“ i s „Category 5“, která vyšla začátkem září 1998. Pro svět se stala trochu utajenou záležitostí, protože vyšla původně pouze v Japonsku a do Evropy a Ameriky se dostávala pouze ve formě předražených exportů, ale cesty k posluchačům si našla, ačkoliv jich nebylo tolik jako dříve. Je to docela škoda, „Category 5“ představuje velice sympatickou odbočku kariéry Firehouse, zcela evidentní je vliv basisty Perryho Richardsona, který se poprvé (a naposledy) připojil k ústřední skladatelské dvojici C.J. Snare – Bill Leverty a jeho obliba v country music měla zásadní vliv na výslednou tvář desky.
Jejím zvukem Firehouse takřka vůbec nepřipomínají své začátky, jdou popovějším směrem (že by stále vliv balady „I Live My Life For You“?), v němž nechybí country názvuky a ve kterém původní tvrdé riffy z velké části vystřídaly po vzoru „Good Acoustics“ akustické kytary. Zcela bez poskvrny zůstaly typické melodie, které byly vždy největším poznávacím znamením Firehouse. Kapela jimi hýří v nečekaně vážném úvodu „Can`t Stop The Pain“, pojednávajícím o úmrtí členů rodiny, které postihly jak C.J. Snarea, tak Perryho Richardsona. Následující „Acid Rain“ i přes vážné ekologické téma nabízí až popově hravé melodie v refrénu, což je spojení velmi nezvyklé. „Chtěli jsme zkusit napsat velmi vážný text o likvidaci deštných pralesů, který spojíme s hitovou hudbou. Takových protikladů je tato deska plná,“ řekl zpěvák C.J. Snare a měl pravdu. „Category 5“ je album plné kontrastů, ale v dobrém slova smyslu.
Jinak by se na desku nemohla dostat pravděpodobně nejtvrdší věc kapely, metalově temná „Have Mercy“, kterou Firehouse schovali mezi lehkonohou hitovku „The Nights Were Young“ a baladu „I`d Do Anything“, jež charakteristiku desky vykreslují takřka dokonale. Když k nim přidáte další velmi silné baladické kusy „Dreams“, „The Day, The Week And The Weather“, či „Arrow Through My Heart“ (všechny z dílny Richardsona) či rockovější kousky „Get Ready“ a „Bringing Me Down“ (vytvořila je osvědčená dvojice Snare – Leverty), máte jako na talíři další skvělou, ač trochu odlišnou desku Firehouse. Přestože došlo (stejně jako na prvních dvou počinech) k mírným přešlapům a skladby „If It Changes“ a „Life Goes On“ (s trapně utajeným bonusem „Get To Know You“) lze jen těžko považovat za zdařilé, „Category 5“ představuje velmi silné dílo, které završilo devadesátá léta, jež pro Firehouse znamenala divokou jízdu na horské dráze, která je nejprve vynesla k nebývalému úspěchu a vzápětí jim ukázala odvrácenou tvář.
Že jí posluchači rozumějí, poznala kapela během roku 1999, který strávila na velice úspěšném turné po Asii. Jedním z vrcholů byl 22. dubna 1999 koncert v japonské Ósace, z čehož vznikl živák „Bring`Em Out Live“, jenž se na svět dostal ještě do konce roku. Jenže to už Firehouse měl čekat další otřes, který zamával jejich stabilitou a symbolicky ukončil slavnější éru. Po ošklivé hádce s Billem Levertym kapelu opustil basista Perry Richardson, který byl tolik zodpovědný za poslední, neméně skvělou tvář Firehouse. Její vliv si odnesl do další tvorby a řadu následujících let se věnoval country music. K tvrdé rockové hudbě se vrátil až v roce 2017, kdy přijal místo basisty losangeleských Stryper. Ale to už je zcela jiný příběh.
|
