Bylo to šest let, kdy komerční aspekt rockové hudby byl na absolutním vrcholu, kapely prodávaly alba v astronomických nákladech, o kterých si dnes mohou nechat zdát i nejúspěšnější popoví umělci a v čele tohoto šílenství stála jedna losangeleská parta. Guns N`Roses byli považováni za nejsenzačnější, nejdivočejší, nejnebezpečnější a nejvíc sexy partu pod sluncem, i když pamětníci sedmdesátých let poukazovali na to, že parta kolem podivínského frontmana Axla Rose nepřináší mnoho nového a zní jako předtím nemyslitelný mix Led Zeppelin a Sex Pistols. Možná to byla pravda, ale těžko lze Guns N`Roses (kromě šikovné marketingové strategie) upřít, že napsali řadu dodnes hraných a skvělých hitů a také skutečnost, že rockovou hudbu na přelomu osmdesátých a devadesátých let přiblížili těm, kteří by o ni jinak nezavadili.
Přestože kapela hraje dodnes se starými parťáky Slashem a Duffem McKaganem po Axlově boku, jisté je, že současné opulentní koncerty se jen stěží vyrovnají tomu, co představovala poté, co se vyklubala z losangeleského smogu a z klubů na Sunset Stripu vystřelila na největší stadiony světa. Byl to proces, který členové skoro nepřežili, když se jim ze vší slávy, chlastu, kurev a drog zatočila pořádně hlava, ale byl to také jeden z nejpozoruhodnějších příběhů rockové historie, který je dodnes působivý a nepřitahuje jen pamětníky, ale i generace mladší. Jestli něco tuto dobu aspoň trochu dokumentuje, je to živé album „Live Era 87-93“, které podle letopočtu obsaženého v názvu přibližuje časy, kdy Guns N`Roses byli největší kapela světa a vypadalo to, že to tak bude navždy. Následný faktický rozpad, po němž v sestavě zůstal Axl Rose prakticky sám, přesvědčil fanoušky o opaku, ale tento vývoj je součástí příběhu alba jen okrajově a pouze v tom, že o „Live Era 87-93“ se v roce 1999, kdy vyšlo, soudilo, že je tečkou za neuvěřitelným příběhem kapely.
Album „Live Era 87-93“ je poznamenáno dobou vydání, což byly časy, kdy Axl Rose, Slash a Duff McKagan spolu komunikovali pouze přes prostředníky či právníky. Jedním z nich byl Del James, který měl sice blízko k Axlovi, ale bezproblémovou komunikaci udržoval i se Slashem a Duffem, takže jemu může být připsán hlavní podíl za vznik nahrávky. Byl to však také on, kdo na Axlův popud nechal na obal desky napsat podivnou sestavu kapely, v níž původní členové, kytarista Izzy Stradlin a bubeník Steven Adler, kteří jsou ke slyšení pouze v několika skladbách, jsou uvedeni v rámci základní sestavy, a Gilby Clarke a Matt Sorum, kteří hrají na většině alba, byli odsunuti do kolonky „ostatní hudebníci“. Takové vypořádání se s bývalými kolegy byla Axlova specialita, která rozhodně nepřispívala k tomu, aby se situace mezi někdejšími spoluhráči zlepšila.
Jak je jasné z názvu nahrávky, živák nepochází z jednoho koncertu, je kompilací skladeb, které kapela během předmětných let zaznamenala. To symbolizuje zejména nestabilní Axlova forma a zároveň to popírá léty rozšířenou fámu, že během turné k dvojalbu „Use Your Illusion“ mlel z posledního, protože nejhorší výkon podává na nejstarší položce „Out Ta Get Me“, která pochází z roku 1987, kdy Guns N`Roses poprvé vyjeli do Velké Británie. Stěžejní pro desku je rok 1992, doba „Use Your Illusion World Tour“, z kterého pochází většina skladeb. I playlist odkazuje na to, jak byly koncipovány koncerty na začátku devadesátých let, takže je namíchán z debutu „Appetite For Destruction“ a obou dílů „Use Your Illusion“ s tím, že na „GN`R Lies“ se také nacházela hitová balada „Patience“. A ačkoliv „Live Era 87-93“ obsahuje i „Used To Love Her“ a zpomalenou verzi „You`re Crazy“, nejsou tyto skladby tím zásadním, co živák obsahuje.
Kromě toho, že album přibližuje dobu největší síly Guns N`Roses, nejdůležitější jsou hity, protože ty jsou tu zcela všechny. Tři monolity z „Appetite For Destruction“, „Welcome To The Jungle“, „Paradise City“ a „Sweet Child O`Mine“, zejména v první jmenované Axl podává strhující výkon. Jsou tu i megaslavné balady z „Iluzí“, jakási pomyslná trilogie – „Don`t Cry“, „November Rain“ a „Estranged“. To vše doplňují méně známé skladby, které navozují iluzi, že koncerty GN`R měly obrovský spád a švih. Kapela chytře vynechala dlouhé sólové výstupy Slashe a Matta Soruma, stejně jako klavírní preludia Axla Rose, které jsou dodnes stálicí koncertů. Místo nich zní skutečně našlápnutý rock n`rollový materiál, která bohužel už od kapely ke slyšení tolik není. Mohou za to Axlovy vokální problémy, jako kdyby ztratil pověstnou cirkulárku v hrdle, které si však zde užijete do sytosti. Kacířsky řečeno, poslech „Live Era 87-93“ představuje dnes lepší variantu, než navštívit jeden z koncertů nekonečné manufaktury na prachy.
Ze živáku sálá duch doby, v níž byl pořízen. Hvězdnost Guns N`Roses a nesporná výjimečnost je patrná z každého okamžiku, což dokladuje i frenetický ohlas publika, který na rozdíl od drtivé většiny jiných alb tohoto druhu nemusel být nijak zesilován. Chcete-li si Axlovu partu užít v plné síle a v době, kdy měla co říct, je „Live Era 87-93“ výbornou volbou.
|
