Tvrzení britského rockového magazínu Kerrang!, že než se objevili Jane`s Addiction, byla osmdesátá léta nudná, je přehnané a nelze s ním souhlasit, ovšem jisté je, že losangeleská kapela byla velkou vzpruhou pro hudební scénu na západním pobřeží, protože se neorientovala ani na glam metal ani na thrash, na dva styly, které byly v druhé polovině osmdesátých let směrodatné. Jane`s Addiction byli velmi podivná, neuchopitelná kapela, která se glamu vysmívala, ale na alternativní a punkovou scénu byla příliš instrumentálně zdatná a projevovala velké kompoziční schopnosti. Tím si od svého vzniku získávala velké množství fanoušků a v letech 1986 a 1987 byla společně s Guns N`Roses nejžhavějším želízkem na losangeleské undergroundové scéně, což jí zaručovalo až nečekaně výbušné spojení charismatického a navýsost podivínského hubeňoura Perryho Farrella za mikrofonem a kytarového novátora Davea Navarra, kterého se v dalších letech Axl Rose marně snažil přilákat do Guns N`Roses jako náhradu za Izzyho Stradlina, respektive Gilbyho Clarkea.
Kolem Jane`s Addiction jako supi kroužili hledači talentů z velkých vydavatelských firem, protože tušili, že v kapele dokáží najít průsečík mezi styly. Perry Farrell věděl, že několik let trvající mravenčí práce se začíná vyplácet a blahořečil rozpad post-punkové formace Psi Com, který jej svedl dohromady s ostatními muzikanty pod hlavičkou kapely, k jejímuž názvu byla inspirací jeho kamarádka Jane Bainter, které těžce jela v drogách a vypěstovala si bezprecedentní heroinovou závislost. Původně zvažovaný název Jane`s Heroin Experience příliš velký úspěch nesklidil, jeho změna na Jane`s Addiction byla pro kapelu šťastným krokem, který ji na přelomu let 1986 a 1987 vynesl jednu z největších záloh, jaké kdy mladá rocková parta vyinkasovala jako startovní kapitál od vydavatelské společnosti. Přestože kapela byla pod křídly nezávislé, spíše kamarádské společnosti Triple X, nabídce od Warner Bros odolat nedokázala.
Měla však podmínku, že její debutové album vyjde pod křídly Triple X, což se pohlavárům od Warnerů příliš nelíbilo. Muselo dojít ke kompromisu, že se nebude jednat o čistě debutové album, ale o živou nahrávku, která posloužila jako odrazový můstek k budoucí, i když krátkodobé slávě kapely. „Nenáviděli jsme Poison a tyhle kapely, které pro nás představovali vrchol pozérství. Naše hudba byla o něčem jiném, mělo to mnohem hlubší vibrace,“ uvedl Perry Farrell, čímž nastínil, že jeho kapela bude (stejně jako Psi Com) čerpat z nihilismu Joy Division, šedesátkových vlivů The Velvet Underground či beatlesovských harmonií, to bylo zabalené do tvrdé slupky skoro až metalových kytar, skrz které Navarro dokázal vytvořit hlukový vír, jenž posluchače vtahoval do dění a míchal neopakovatelný halucinogenní koktejl. Podařilo se jej přenést i na pódia, a když se kapela 26. ledna 1987 sešla v klubu Roxy Theatre na Sunset Stripu, bylo jasné, že na pódiu nastupuje v plné síle.
Koncert zaznamenala pro potřeby debutového alba, hlavním motivem bylo převést energii, která jiskřila ve zkušebně a na koncertních pódiích. Noc na Sunset Stripu, kdy bylo natočeno album (samozřejmě se pak dodělávalo i ve studiu) byla zásadní nejen pro směřování Jane`s Addiction, ale i pro hudební scénu jako takovou. Přímo v srdci glam metalového světa se zrodilo něco, co bylo naprosto odlišné, ale jevilo velké komerční ambice, což Jane`s Addiction odlišovalo i od hardcorové scény, která byla zalezlá v podzemních klubech jako Scream. Už v roce 1987, ještě před gigantickým úspěchem „Appetite For Destruction“ od Guns N`Roses tu bylo něco, co o několik let předběhlo dobu, proože scéna alternativního rocku se teprve formovala.
Debutové album Jane`s Addiction působí jako šíleně rozjetý jam klubové acid párty, v jejímž čele stojí šílící Perry Farrell a jeho neškolený hlas vystřeluje až do míst, které by mu učitel zpěvu rozhodně nedoporučoval, ale obrovský pocit autentičnosti je všudypřítomný. Farrellův vysoký hlas jako kdyby chtěl svádět boj o pozornost s Navarrovou dravou kytarou, která dělá z úvodních „Trip Away“, „Whores“ a „Pig In Zen“ tvrdé kusy, jež mohou stejně dobře odkazovat na Aerosmith z jejich nejtěžšího drogového období, tak i na post-punkovou vlnu, kterou měl Farrell dávno v krvi. Úletem (i na poměry Jane`s Addiction) je skladba „My Time“, v níž se kapela pouští do jakéhosi folkového experimentu a posluchače nechává vydechnout před závěrečným náporem v podobě nejslavnější věci „Jane Says“, coververzí „Rock & Roll“ od Velvet Underground a „Sympathy“ od The Rolling Stones, a vlastním psychotickým závěrem „Chip Away“, který svým šílenstvím připomene nastupující grungeovou generaci.
Ač nemělo album velký komerční dopad (což se od živáků ani neočekává), pro Jane`s Addiction bylo důležité, protože jejich kariéru nasměřovalo na správnou cestu, což kapela zúročila s dalšími dvěma alby „Nothing`s Shocking“ a „Ritual de lo Habitual“. Ještě předtím, než se podobně alternativní hudba dostala do popředí zájmu, Jane`s Addiction rozežraly drogy. Je to paradoxní zejména v tom, že někdejší kapelní múza Jane Bainter se zničující heroinové závislosti zbavila a kapela se v ní na řadu let utopila.
|
