Poté, co comebackové album „Trial By Fire“ ukázalo svou sílu a navzdory krajně nepříznivé době zaznamenalo velký úspěch, byli Journey opět na rozcestí a stáli před takřka osudovou otázkou jak a jestli vůbec se dokáží vypořádat s druhým odchodem Steva Perryho. I on byl na vážkách, ačkoliv věděl, že operaci kyčelního kloubu musí podstoupit, ale kapelu jeho váhavý přístup brzdil a proto došlo k osudovému telefonátu mezi ním, Nealem Schonem a Jonathanem Cainem. Oba trvali na zodpovězení otázky, jestli Perry chce dál pokračovat v kapele, vyrazit na turné a natočit novou desku. Zpěvák po delším rozmýšlení sdělil negativní odpověď. Měl chuť stáhnout se ze showbyznysu, který jej už nenaplňoval, dělat běžné každodenní věci, což mu vydrželo přes dvacet let, než se v roce 2018 přihlásil se třetím sólovým albem „Traces“. V návaznosti na jeho odchod ohlásil konec u Journey také bubeník Steve Smith, jemuž další pokračování bez Perryho nedávalo smysl. Bubeník provedl návrat ke kořenům, neboť začal vystupovat s jazzovou formací Vital Information.
Nahradit Steva Smithe nebylo těžké, Neal Schon se z vlastních projektů ze začátku devadesátých let znal s Deenem Castronovem, čímž se otázka na tomto postu vyřešila rychle. S místem po Stevovi Perrym to bylo mnohem horší, protože zpěvák představoval pro řadu fanoušků nedotknutelnou modlu, jeden ze symbolů amerického rocku, a to je velmi těžké nahradit někým jiným. Nakonec se objevil Steve Augeri, který skončil po krátké epizodě v glam metalových Tyketto, s nimiž natočil velmi dobrou, ale ve své době hrubě nedoceněnou desku „Shine“. Schon s Cainem jej pozvali na konkurz, aby s ním zkusili natočit skladbu „Remember Me“ pro soundtrack ke kasovnímu trháku „Armageddon“ s Brucem Willisem. „Zpívat v Journey bylo jako splněný sen, ale nahradit Steva Perryho bylo nesmírně skličující,“ přiznal Augeri, ale kapela s ním už měla velké plány. Schon v tisku mluvil o novém začátku, který se minimálně vyrovná klasickým dílům Journey, v čemž jej podporovsala (alespoň ze začátku) i vydavatelská firma, která snad čekala snad zázrak. Ten však nepřišel.
Osud comebackové desky „Arrival“ byl od počátku poněkud nešťastný. Proces natáčení poznamenal fakt, že Augeri byl ke skládání připuštěn pouze omezeně a do role jednoho z hlavních tvůrců byl dosazen zpěvák a basista Night Ranger Jack Blades, což sebedůvěru nového zpěváka nahlodalo. V zásadě to vypadalo, že si Schon s Cainem tvoří vlastní album, na druhou kolej byl odstaven i basista Ross Valory, ale bylo jasné, že kapela bojuje o další existenci, protože se střetávala s názory odsuzujícími jakékoliv pokračování bez Stevea Perryho. Další ránu „Arrival“ zasadili fanoušci. Když deska koncem roku 2000 vyšla v Japonsku, unikla záhy na internet a v Americe se proti ní zvedla vlna odporu. Journey byli v pasti. Měli nového zpěváka, u něhož nevěděli, jak jej posluchači přijmou a vlna nesouhlasu s novým materiálem, zejména s jeho popovým naturelem, je takřka dostala do kolen.
Bylo rozhodnuto, že pro celosvětové vydání zmizí skladba „I`m Not That Way“, kterou kapela nahradila narychlo nahranými dvěma tvrdšími kusy „World Gone Wild“ a „Nothin` Comes Close“, což byl logický tah, ovšem desku zachránit nedokázal. Největším problémem alba je fakt, že si kapela ukousla velké sousto v podobě více než sedmdesáti minut hudby. Podobnou stopáž má i „Trial By Fire“, ovšem rozdíl je, že deska z roku 1996 na takovou plochu má nápady, kdežto o pět let mladší počin nikoliv. Je znát, že album nevznikalo v přílišné pohodě a také se projevila skutečnost, že Perryho po pěvecké stránce Augeri nahradil takřka dokonale, ale po stránce skladatelské bývalý frontman Journey velice chybí. Bylo to jako když se dobře namazanému stroji utrhne jedno kolečko. Pojede dál i bez něj, ale vliv na chod to bude mít velký.
Kapela tradičně přesvědčila otvírákem „Higher Place“, který je typickou hitovkou Journey, jež by klidně mohla být na slavném albu „Raised On Radio“ a neztratila by se tam. Ještě s „All The Way“ kapela vyloží na stůl další trumf, ale už v tu chvíli je jasné, že se sází na měkčí vyznění, a o skladbách „The Message Of Love“ nebo „One More“ z minulé desky si posluchač může nechat jen zdát. Kvůli tomu se velmi brzy deska začne drolit, protože v případě „All The Things“, „I Got A Reason“, „Nothin` Comes Close“ či „Signs Of Life“ jde o tuctovější AOR, bez kterého by se deska obešla a neotravovala by posluchače úmornou stopáží. Naopak lze přiznat, že „Live And Breathe“, „Loved By You“, „Kiss Me Softly“ nebo Lifetime Of Dreams“ kouzlo mají, přesto se jedná oproti minulým albům o krok dolů.
Bylo by chybou házet vinu na Augeriho, protože ten odvedl výborný kus práce a s přetěžkým úkolem se vyrovnal se ctí. Kapela si však musela přiznat, že svůj zenit prožila v minulosti. „Arrival“ nastartovala post-perryovské období ve slušném stylu, ovšem zároveň otevřela další část kariéry této legendy, v níž nebude možná považovat výjimečné desky za samozřejmost.
|
