Klasická éra Firehouse trvala celou desetiletku, jež přinesla řadu zvratů, komerčního úspěchu i odlivu fanoušků, a její konec je ze zpětného pohledu ohraničen odchodem basisty Perryho Richardsona v době, kdy na desce „Category 5“ začal konkurovat tvůrčímu duu Bill Leverty - C.J. Snare, což byl jeden z impulzů závěrečné hádky, která jej z kapely vystrnadila. Leverty měl v záloze náhradu, Bruce Waibela, který hrával deset let po boku mistra jižanského blues rocku Gregga Allmana, s nímž Levertyho delší dobu pojil přátelský vztah. Waibel byl velmi schopný basista se specifickým jižanským feelingem, ale do Firehouse skvěle zapadl. Spolu s ním jako kdyby se kapela chtěla vrátit k někdejší slávě, odvrátila se od zemitého stylu alba „3“ i countryových názvuků desek „Good Acoustics“ a „Category 5“, čímž symbolicky odstřihla i vliv Richardsona jako největšího milovníka country v kapele.
Co se týče komerčního úspěchu, ocitla se kapela na pravděpodobně nejnižším bodu. Album „Category 5“ se do Evropy a Ameriky dováželo pouze ve formě předraženého exportu a protože rozmach internetu ještě v plenkách, bylo jen málo mimoasijských fanoušků, kteří jej mohli slyšet, čímž se zejména ve Spojených státech začala kapela propadat do zapomnění. Turné Rock Never Stops po boku Slaughter, Quiet Riot, Warrant a L.A. Guns sice zafungovalo, ale jasně ukazovalo, že kromě občasného zařazení skladeb „Acid Rain“ a „Have Mercy“ se kapela musela spolehnout na první dvě desky, čímž se logicky sunula do kategorie nostalgických záležitostí. Těžiště Firehouse stále leželo na Dálném východě, kde platili za hvězdu, ačkoliv i tam jim bylo předestíráno, že největšímu věhlasu se těší první dvě alba, tedy živelný hard rock či glam metal a stadionová pompa. Najednou se začalo spekulovat.
S „Category 5“ došli Firehouse do stádia, kdy už se moc neměli kam vyvíjet. Jít více countryovým směrem by byl nesmysl bez Richardsonovy obliby stylu, vydat se novým směrem by byla komerční sebevražda i v posledních baštách. V úvahu připadal návrat ke kořenům, ačkoliv dehonestace takové hudby byla ještě v živé paměti, ale přelom milénia přece jen nabízel přívětivější prostředí. V kurzu byli Bon Jovi jako někdejší styloví bratři Firehouse, kterým se povedl ohromný comeback s hitem „It`s My Life“ a albem „Crush“, které představovalo výborný mix hitové minulosti a pohledu do budoucna. O to samé se pokusili i Firehouse, přestože bylo jasné, že jejich dopad bude mnohem menší než u Bon Jovi. Zamýšlený výsledek se jim nepodařil úplně podle představ.
Starý fanoušek musel zajásat, když novinka „O2“ odstartovala skladbou „Jumpin`“, která kapelu vrátila o deset let zpět, až k slavnému debutu. V podobném duchu pokračovala i „Take It Off“, která ještě více zdůrazňovala někdejší def leppardovský styl kapely a ohromnou stadionovou produkci. Po úvodní dvojici, která vykřesala jiskru naděje, že se staré časy vrací, přišla studená sprcha v podobě „The Dark“, která se s přetvrdým riffem rozvíjí slibným směrem, ten však přetne Snareovo rapování, kvůli kterému si fanoušci Firehouse začali ťukat na čelo, zatímco příznivci Rage Against The Machine nebo Clawfinger se chechtali, až se za břicho popadali. V tu chvíli byla důvěra v desku podkopána, Firehouse byli starými fanoušky nařčeni z trendařství (to byla velká urážka) a muzikanti se mohli přetrhnout, aby v dalších skladbách nabídli zajímavé momenty, ale nebylo to nic moc platné.
Přitom „O2“ nabízí řadu dobrých věcí, včetně dvou baladických trháků (na ty kapela měla vždycky čich) „Don`t Fade On Me“ a „Loving You Is Paradise“, v nichž rezonují reminiscence na slavné „Love Of A Lifetime“, „When I Look Into Your Eyes“ a „I Live My Life For You“. Jsou zde i velmi dobré položky, svižná „I`d Rather Be Making Of Love“, závěrečná „Call Of The Wild“ i odlehčenější (ač trochu infantilní) „Unbelievealbe“ a „What You Can Do“, díky kterým je „02“ dobrá deska, ačkoliv kvalitativně zůstává za všemi předchůdkyněmi. Působí neuceleným a lehce odfláknutým dojmem, naplno se ukázal nešvar posledních dvou alb, že o produkční stránku věci se postarala kapela. Jestliže u „Good Acoustics“ a „Category 5“ se dala tato skutečnost unést, na „O2“ je na škodu.
„O2“ postihl prakticky stejný (ne-li horší) osud jako „Category 5“. Dostala se jen k okruhu fanoušků a okolnímu světu zůstala utajena. Dozvěděli se o ní pouze návštěvníci putovní akce Metal Edge, na níž kapela vystupovala společně s Dokken, Ratt, L.A. Guns a Warrant. Akce byla rovněž posledním počinem, který v řadách Firehouse zažil basista Bruce Waibel, jenž po ukončení šňůry kapele oznámil, že by chtěl trávit více času s rodinou. Až později vyšlo najevo, že Waibel trpěl dobře tajenými psychickými problémy, kvůli kterým 2. září 2003 dobrovolně ukončil svůj život.
|
