V první polovině devadesátých let nebylo možné před Nirvanou utéct. Nebylo místo, odkud by se nešklebil rozcuchaný Kurt Cobain nebo neplavalo mimino z obalu „Nevermind“. Z maličké kapely ze Seattlu, kterou tvořila úsměvná dvojice - čahoun Krist Novoselic a o dobrého půl metru menší Kurt Cobain, s nimiž původně vůbec nikdo nechtěl hrát, vyrostlo s příchodem bubeníka Davea Grohla monstrum, jež plně využilo svou sílu a de facto na několik let z povrchu zemského vymazalo hard rockovou a heavy metalovou sílu osmdesátých let. Dnes to působí jako trochu praštěná historka, ale vydavatelské společnosti potřebovaly kapelu, která pomůže mladé přitáhnout ještě více k rockové hudbě a dá jim znovu pocit něčeho nového, rebelského. Záhadou je, proč se nástrojem k totální hudební revoluci stala Nirvana, když ji tvořili muzikanti podprůměrných dovedností a její hudba místy spíše připomínala nekontrolovaný chaos, v němž se hudebníci ztrácí.
Možná pocit autentičnosti, který šel z jejich špatně nazvučených koncertů, možná snadná manipulovatelnost s neznámými muzikanty, kteří zoufale toužili prorazit, možná opravdu čich na něco velkého. Ať už za tím bylo, co chtělo, faktem je, že na konci roku 1991 se z Nirvany stal celosvětový fenomén a v roce následujícím se před ní musela sklonit i nejzavedenější jména, neboť Cobain a spol. začali vévodit největším festivalům na světě. Trvalo to jen chvíli, v dubnu 1994 bylo po všem, když si zpěvák prohnal kulku hlavou, ale dopad, jaký Nirvana měla, je citelný dodnes. Cobainománie dávno polevila, ale trička s ikonickým logem se nosí dodnes. Na konci největšího šílenství, kdy se zdálo, že orvaná móda jakou Kurt nastavil, bude v kurzu snad na věky, vyšlo živé album „From The Muddy Banks Of The Wishkah“. To k demontáži kultu osobnosti také trochu pomohlo. Minimálně v tom, že ukázalo podstatu Nirvany, jež byla na hony vzdálena vlhkým snům puberťaček, které znaly pouze „Smells Like Teen Spirit“, „Come As You Are“ a „All Apologies“. Dva ze tří největších hitů kapely se na desce ani nevyskytují.
Kdo někdy zažil koncert Nirvany, mohl by vyprávět, o co šlo. Pokud byl Cobain ve formě, dokázal odehrát strhující vystoupení, které mělo šťávu, charisma i neopakovatelnou atmosféru vzdoru proti konvencím. Pokud den neměl, dokázal všechno zahodit, nepřítomně zírat před sebe, deklamovat sotva srozumitelné texty a hrát tak falešně, až z toho bolely uši. „From The Muddy Banks Of The Wishkah“ nabízí obě polohy, ačkoliv z komerčního hlediska byly vybírány spíše povedené skladby, ač to leckdy nebylo snadné. Když si poslechnete úvodní „School“, „Drain You“ nebo „Aneurysm“, budete se ptát, jestli někdo někdy myslel tvrzení o největší kapele světa vážně. Dnes by takové verze dokázala trumfnout průměrná garážová kapela, což je možná dané tím, že všechny skladby pocházejí z konce roku 1991, kdy kapela byla na vzestupu, nabírala sílu a těžko si mohla dovolit nákladné natáčení koncertů.
Porovnáte-li to s nahrávkami z roku 1993, kdy jako hvězda světového formátu produkovala třetí album „In Utero“, je slyšet obrovský rozdíl v profesionálním přístupu, v Cobainově zpěvu i ve zvuku skladeb. Nejlépe z nahrávky vychází položky z „In Utero“, protože deska měla k chaotickým koncertům Nirvany docela blízko a pódium pro tyto skladby bylo přirozeným prostředím. Byl to opak vůči slavné „Nevermind“, která se rodila ve studiových těžkostech za dohledu předražených losangeleských zvukových inženýrů a producentů. „Zní to spíš jako nějací zasraní Mötley Crüe, než punková deska, jakou jsme chtěli udělat,“ řekl Kurt Cobain a živé provedení „Smells Like Teen Spirit“, „Lithium“ nebo „Breed“ plně odpovídá tomu, že výsledný produkt zpěvák neměl rád. Proto možná nepřekvapí, že album je zastoupeno pouze pěti věcmi, přičemž „Breed“ a akustická „Poly“ pochází z konce osmdesátých let, z doby, kdy si o průlomu mohla kapela nechat jen zdát.
„From The Muddy Banks Of The Wishkah“ je opakem slavné „Unplugged In New York“, důraz je kladen zejména na nejnářezovější skladby a proto je posluchač konfrontován se šílejícím Cobainem v „Milk It“, „Negative Creep“, „Tourette`s“ nebo „Blew“, v nichž si sahá na hranice svých možností, místo zpěvu občas jen sípe, s kapelou za zády, která připomíná rozjetý buldozer. Na chyby nebo falešný tón se nekouká, hlavní je energie a ta se z desky jen valí. Místy je materiál poslouchatelný s velkými obtížemi, ale když Nirvana nasadí „Sliver“, „Heart-Shaped Box“ nebo „Polly“, je důkaz o výjimečnosti formace více než pádný. Svědčí o tom i neuvěřitelné umístění těžce nekomerčního alba na vrcholu amerického prodejního žebříčku a skutečnost, že se ho ve Spojených státech prodalo více než milion kusů.
Nirvana se s albem posmrtně vrátila ke kořenům. Posluchači ji mohli slyšet v nepřikrášleném stavu, což někdy nebyl nejhezčí poslech, ale taková Cobainova parta v jádru byla a díky tomu má „From The Muddy Banks Of The Wishkah“ velkou výpovědní hodnotu. Kdyby si chtěla hrát na nejdokonalejší živé album všech dob, tak těžce pohoří.
|
