Žádný jiný styl v sobě nekoncentroval tolik sebedestrukce, pachuti skutečné smrti, ani nihilismu jako grunge. Ani blackmetalové šílenství ze severu Evropy na začátku devadesátých let nebylo ve výsledku tak zničující jako seattleská vlna, která se v téže době valila celou Amerikou. Z původně svěží záležitosti, kterou hráli mladíci, obdivující temnější stránky života než největší rivalové Poison a Mötley Crüe, se postupem let, kdy se vůdčí osobnosti scény propadaly do drogového pekla, se z grunge stala schizofrenní potvora, která začala požírat sama sebe. Že ještě před velkým rozmachem, který přinesl začátek devadesátých let, zemřel na předávkování heroinem zpěvák Mother Love Bone Andrew Wood, bylo více než symbolické. Heroin byl prokletí, které dokázalo na chvíli křehkou duši umělcovu uklidnit, ale nakonec mu sebralo všechno.
Heroin donutil Kurta Cobaina vzít do ruky zpropadenou brokovnici a vypálit si do hlavy kráter velikosti Grand Canyonu. A byl to heroin, který úřadoval i v jiných hvězdných seattleských kapelách. Alice In Chains toho byli pravým důkazem, nejen proto, že droga promlouvá z každé noty jejich nejlepší desky „Dirt“, ale hlavně proto, že zkušenosti muzikantů s heroinem byly zničující. Bral ho původní basista Mike Starr, bral jej kytarista Jerry Cantrell a těžce závislým na něm byl zpěvák Layne Staley. Po zničujícím turné k „Dirt“ byl tak vyřízený, že nechybělo málo a podle vlastního přiznání dopadl jako Cobain. S kapelou natočil ještě bezejmenné album, bezradný pohled do černé díry feťácké duše, ale to už nebyl tím samým člověkem, pulzujícím bouřlivákem jako tehdy. Viděl, jak dopadl Cobain a věděl, že takový je i jeho příběh. Jenže neměl dostatek odvahy vzít flintu do ruky.
V rámci neskutečně populárních pořadu MTV Unplugged se pak Alice In Chains (na to, že byli jednou z největších grungeových hvězd) představili poměrně pozdě, až na konci první části své kariéry, 10. dubna 1996. Ten den kapela nastoupila do brooklynského Majestic Theatre, aby vytvořila jedno z nejpamátnějších živých alb éry unplugged, ale také autentický soundtrack k vlastnímu konci. Vystoupení se stalo jedním z posledních koncertů, na kterých se parta objevila v klasické sestavě, ještě s živým (či spíše už polomrtvým) Staleyem v sestavě. Kapela musela vyvinout obrovské úsilí, aby zpěváka přes den udržela v jakž takž použitelném stavu a dostala ho na pódium. Jak na tom Staley byl, prozradí videozáznam z akce. Je to smutná podívaná zejména ve chvíli, kdy si zpěvák sundá černé brýle a vy mu pohlédnete do vyhořelých očí, v nichž je smrt vepsána křiklavým písmem.
Na to, že se nacházel ve stavu někde mezi životem a smrtí, podal obdivuhodný výkon, ačkoliv na řadě míst se musel opírat o Jerryho Cantrella, který s drogami bojoval nepoměrně úspěšněji. Jeho hlas zní stále naléhavě, ačkoliv je znát, v jakých depresích se utápí, a místy jeho projev (zejména ve slavné „Would?“) zní spíše jako volání o pomoc než přesná intepretace jedné z největších grunegových hymen. Skličujícímu stavu a konceptu byl přizpůsoben výběr skladeb, který není sbírkou nejslavnějšího a nejlepšího, co kapela natočila. Trochu nepochopitelně se obešel debut „Facelift“, přičemž „Love, Hate, Love“ by si o akustické provedení vyloženě říkala, důraz je kladen na aktuální bezejmennou desku, takzvaný „Tripod“. Z ní (stejně jako ze slavné „Dirt“) nasazují Alice In Chains po čtyřech věcech a tím je dáno, že koncert nemůže mít ani v nejmenším veselou atmosféru, neboť „Alice In Chains“ je považováno (snad s „Closer“ od Joy Division) za jedno z nejdepresivnějších alb všech dob.
„Frogs“ nebo „Heaven Beside You“ na posluchače dolehnou obrovskou tíhou a jejich působivost je zachována i dodnes, kdy je unplugged móda desítky let mrtvou záležitostí a Staley je už přes dvacet let zpívá v některé z nebeských kapel. Těžištěm živáku jsou hity z „Dirt“, ať už je to „Would“, „Down In A Hole“, "Rooster“ či „Angry Chair“. Tyto skladby prokazují životaschopnost i v akustickém podání, přičemž vděčí za mnohé hlavně Cantrellovi, který přepsal jejich aranže do takové podoby, aby hitovost z desek byla zaručena i v tomto provedení. To se dneska už trochu přežilo, přestože tehdy to vypadalo, že všechny kapely najednou netouží po něčem jiném, než své stadionové hity přehrávat pouze s kytarou v ruce jako u táboráku.
Počin „MTV Unplugged“ od Alice In Chains je dnes možná jen dobovým artefaktem a ukazuje, o čem devadesátá léta byla, ale ze série akustických koncertů je dost možná nejautentičtější a nejzmučenější počin. Byl jím na dlouhou dobu dokončen původní příběh seattleské kapely, logické vyústění obou EP „Sap“ a „Jar Of Flies“ a zpečetění depresivního vývoje „Tripodu“. Z živáku je znát, že Alice In Chains jsou v koncích. Kapela jej nepřežila ani o tři měsíce. 3. července se Staley po koncertě s Kiss v Kansasu předávkoval takovým způsobem, že skončil v nemocnici, ve které mu život zachránili v poslední vteřině. Pak následoval jeho strmý pád na dno, který byl korunován smutným koncerm, 20. dubna 2002 jej našli ve značném stádiu rozkladu v jeho bytě. Koroner stanovil datum smrti na 5. dubna 2002. Cobaina tak přežil o osm let na den přesně.
|
