Poprvé od průlomu s albem „Infinity“ na konci sedmdesátých let byli Journey konfrontováni s neúspěchem, který zažili s deskou „Arrival“. Všeobecně se konstatovalo, že je to kvůli výměně ikonického frontmana za člověka mnohem méně známého. Vinu za to, že album nedosáhlo ani zlatého ocenění, nebylo možné házet na bedra Stevea Augeriho, protože jako nástupce Stevea Perryho stál před obrovsky těžkým úkolem a odvedl dobrou práci. Více šlo o to, že Perryho odchodem byl porušen klasický skladatelský triumvirát, který zpěvák tvořil s kytaristou Nealem Schonem a klávesistou Jonathanem Cainem. Největší podíl viny měla skutečnost, že Journey naprosto vypadli z kurzu. S něčím takovým se počítalo v době „Trial By Fire“, ale tehdy prvotřídní materiál a Perryho charisma pádu ještě zabránilo, tentokrát už to nešlo. Kapele skončila letitá smlouva s vydavatelstvím Columbia a musela zakotvit u nezávislého labeul, což byla skutečně hořká pilulka.
Prvotní zklamání vystřídalo odhodlání pustit se do práce se vší vervou a dokázat světu, že sázka na Stevea Augeriho byla správná volba. Jenže zasáhl osud a Augeriho hlas, namáhaný dlouhým turné, začal vypovídat službu, v době, kdy byly zamluvené frekvence na natáčení nového alba. Kapela ještě za svým frontmanem stála. Dala Augerimu čas navíc, ovšem ani to nebylo moc platné, takže bylo rozhodnuto, že desku dodělají všichni společnými hlasy. Začaly se přepisovat vokální rejstříky, přidávat i ubírat skladby, až hlavnímu zpěvákovi zbylo jen něco přes polovinu skladeb. To albu „Generations“ škodí úplně nejvíc, protože je tím zcela roztříštěné a z nouze zamýšlená barvitost a pestrost se míjí účinkem.
Že se podařilo napsat několik dobrých hitů, které by mohly stát na nejslavnějších deskách, dokládá úvodní dvojice „Faith In The Heartland“ a „The Place In Your Heart“, což je typ skladeb, které dokládají výjimečnost Journey a ukazují, proč kapela kdysi utekla AOR peletonu. Začátek desky je silnější než tomu bylo u předchozí „Arrival“, kapela dokáže být na jednom místě hitová, zároveň rockově svižná, nezapomíná na stadionové refrény, ani heroická kytarová sóla a atmosférou se vrací do nejlepších let. Dobrá forma vydrží, i když se mikrofonu ujme bubeník Deen Castronovo, který svým zpěvem připravil obrovské překvapení alba, protože jeho hlas, tolik podobný Augerimu i Perrymu, dokáže vykreslit nejlepší klasickou atmosféru Journey. A jeho „A Better Life“ je další silnou skladbou.
S „Every Generation“ se deska začne pomalu kazit. Může za to i nevýrazný pěvecký výkon Jonathana Caina, který ukazuje, že bez výrazného zpěváka (ať už to byl Perry, Augeri nebo Castronovo), je kapela poloviční. Ani melodický motiv, který nabídne, není z nejlepších a nejvýraznějších. Situaci zachraňuje Augeri v podstatě sólovými výstupy „Butterfyl (She Flies Alone)“ a „Believe“, což jsou slušné baladické kousky, které se dobře poslouchají, ale k někdejší výjimečnosti podobně laděných věcí mají daleko. Příliš nezaujme ani „Knowing That You Love Me“, i když se snaží tvářit jako opulentní baladický trhák, druhá „When You Love A Woman“ se nekoná. Hlavu Journey zvednou ještě se svižnou „Out Of Harms Way“, po které následuje pád na tvrdou zem. Schonem zpívaná „In Self-Defense“, „Bertter Together“ a basistou Rossem Valorym zpívaná, hrozná „Gone Grazy“ ukazují, že se kapela nenacházela v dobré autorské kondici. Rozpačitý dojem nezachrání ani příjemná, uvolněná finálovka „Beyond The Clouds“, jež Journey vrací čest, kterou v předchozích skladbách takřka ztratili.
Album má své vrcholy i pády. Nedá se jednoznačně odsoudit, protože minimálně polovina skladeb je dobrých či dokonce velmi dobrých. Jsou tu ale věci průměrnější v množství, které bylo u Journey od „Escape“ nezvyklé. Na album se podepsala nepohoda, která ve studiu vládla, hlasové problémy Stevea Augeriho a zklamání z toho, kam se post-perryovská kariéra nasměřovala. Ani reakce fanoušků nebyly nejvstřícnější, což vyústilo v to, že „Generations“ byla ještě méně úspěšnější než „Arrival“. „Na podobné věci už vůbec nedáme. Pro nás je nejdůležitější pohoda v kapele a skutečnost, že držíme při sobě,“ říkal kytarista Neal Schon. Jenže takových frází už bylo vypuštěno tolik, že ani jeho prohlášení nešlo brát stoprocentně vážně.
Pohromou se ukázalo být následné turné. Stačilo pár koncertů a Augeriho hlasivky byly doslova na hadry. Aby kapela zakryla jeho rozpačité výkony, začala používat předtočené vokály, což přineslo bouři nevole. O tu se postaral bývalý manažer Herbie Herbert, který během turné s Def Leppard přišel s tímto odhalením a kapela musela začít situaci řešit. Bylo to poprvé, co se fanoušci otočili proti Augerimu zády, ačkoliv jej předtím v jeho nelehké pozici podporovali. Najednou byl playbackovým podvodníkem, což jej z kapely vyhnalo. V oficiálním prohlášení stálo, že si zpěvák bere volno, aby se jeho hlasivky zotavily, ovšem každý zasvěcený věděl, že jeho odchod je definitivní. Jako náhrada pro dokončení turné byl angažován Jeff Scott Soto, ovšem s ním se jako s právoplatným členem nikdy nepočítalo.
|
