Na konci osmdesátých let byl thrash metal jeden z nejdynamičtěji rozvíjejících se stylů, ačkoliv bylo jasné, že čtyři hlavní hvězdy už vygeneroval. Nejviditelnější byla Metallica, která si připsala na konto první thrashmetalové album „Kill`Em All“. Technicky nejpropracovanější byli jejich úhlavní nepřátelé Megadeth, sroceni kolem zpupného zrzouna Davea Mustaine a nejexperimentálnější byli newyorští Anthrax, kteří se nebáli koketování s rapem či hardcorem. Čtvrtou do party byla formace nejbrutálnější a nejtvrdší, losangeleští Slayer. Tvrdáci až běda, od pohledu vyloženě nesympaticky se tvářící chlápci, kteří hranice stylu posunuli s přelomovým albem „Reign In Blood“, kterým podnítili i death metalovou žoužel, jež se začínala teprve prohánět v metalovém oceánu. Druhou polovinu osmdesátých let byla tahle parta synonymem tvrdosti a agrese, což jí u řady příznivců zůstalo dodnes.
Do devadesátých let Slayer vstupovali neobyčejně silní. Fanoušci, které trochu namíchli jemnějším albem „South Of Heaven“, jež přišlo po „Reign In Blood“, jim dávno odpustili, protože novinka „Seasons In The Abyss“ byl návrat ve velkém stylu v době, kdy Metallica i Megadeth mířili komerčním stylem a nevyzpytatelní Anthrax jistotu také nepředstavovali. Slayer se stali synonymem čistého thrashe a dostali se do pozice kapely, co nezklame. Na jednu stranu je to navždy uzavřelo do škatulky thrash metalových AC/DC, na stranu druhou jim to zajistilo velice stabilní fanouškovskou základnu, která jim odpustila i odchod bubeníka Davea Lombarda. V roce 1991, kdy kapela jela turné k „Seasons In The Abyss“, na němž pořídila živé album, byl Lombardo stále ještě pevnou součástí kapely. Slayer působili jako velice dobře rozumící si parta, což byla iluze, fungující pouze na pódiu. Ale o to fanouškovi jde především.
Zásadní koncert pro album, které původně mělo nést název „Decade Of Decadence“, než jim ho vyfoukli Mötley Crüe pro výběrovku, se uskutečnil 13. července 1991 v floridské Lakelandu. Představuje kalifornskou legendu na vrcholu sil, začne letitou klasikou ze stejnojmenné desky „Hell Awaits“, aby v následujících minutách kapela nasázela nejzásadnější věci z desetileté kariéry. V rychlém sledu na posluchače útočí „The Anti-Christ“, „War Ensemble“, „South Of Heaven“ či „Raining Blood“, které dostávají do extáze i publikum, neboť kapela jejich ušní bubínky terorizuje nezměrnou brutalitou kytar Jeffa Hannemana a Kerryho Kinga, bubenickým kulometem Davea Lombarda a monotónním, ale velice působivým vokálním projevem Toma Arayi. Když kapela v titulní skladbě ze „Seasons In The Abyss“ poleví, aby se z aparatury na chvíli linuly smířlivější tóny, je to jev pouze dočasný, protože „Mandatory Suicide“ a hlavně slavná „Angel Of Death“ opět vrátí Slayer na nejvyšší míru agrese.
Obrovskou výhodou živáku je, že zní, jako kdyby byl pořízen z jednoho vystoupení (což je neocenitelná práce producenta Ricka Rubina), ale skutečnost je jiná. Druhá polovina dvojalba nepochází z floridského koncertu, ale z vystoupení ve Wembley Aréně v Londýně v říjnu 1990 a z koncertu v kalifornském San Bernardinu z března roku následujícího. Skladby z těchto štací doplňují první část nahrávky v duchu koncertního playlistu, ovšem s tím, že finále obstarává „Expendable Youth“ a „Chemical Warfare“ místo „Angel Of Death“, tradičního přídavkového kusu drtivé většiny koncertů Slayer. To může posluchači při uceleném poslechu vadit, ale je to pouze jedna z mála much, které album má.
Však si léty vysloužilo status legendy, možná i proto, že ukončuje nejzásadnější vývojovou etapu kapely a je logickým vyústěním prvních pěti alb, které navždy budou mít v diskografii Slayer výsadní postavení. „Decade Of Aggression“ utvrdilo fanoušky v oddanosti kapele a ukázalo koncertní živelností, že Kaliforňané jsou vzorem pro fanoušky všech extrémních odnoží metalové hudby. Jak uvedl Kerry King, byla pro ně nahrávka prvním skutečným živým albem, přestože „Live Undead“ ze čtyřiaosmdesátého bylo podzemní záležitostí, kterou King nazýval „kazetovým kšeftováním“. „Decade Of Aggression“ představilo Slayer jako velkou kapelu, jako absolutní pojem scény.
Jenže nic netrvá věčně. To není narážka na to, že před pěti lety Slayer „definitivně“ ukončili svou kariéru, aby se letos znovu vrátili na koncertní pódia. „Decade Of Aggression“ je vyvrcholením první a nejlepší éry Slayer, po které se věci začaly trochu kazit. Odešel Dave Lombardo, důležitý motor kapely za bubenickou artilérií. Přišel neméně skvělý Paul Bostaph, ale první deska s ním („Divine Intervention“) byla spíše zklamáním. Poprvé fanoušci neprojevili jednotně nadšenou reakcí, což se stalo symbolem i dalších let činnosti kapely, které lze přičíst k dobru, že nikdy neztratila svou tvář.
|
